Autem napříč Pobaltím

 

Tak jsme si jednou s kamarády řekli, že bychom se mohli pronajmout auto a vyrazit spolu na víkend pobaltskými zeměmi. Takový plán se v našich hlavách zrodil v pondělí, avšak jediný možný termín byl tak rychle blížící se víkend. I přesto jsme vše stihli zařídit.

Pronajali jsme si auto v Tallinnu, tím že jsme přestupovali limity za najeté kilometry, museli jsme platit poplatek 0,1 euro za každý další kilometr navíc. Ještě jsou zde poplatky za každé překročení hranic. I tak plně naložené auto vyšlo jako levnější dopravní prostředek a to nemluvím už o tom, že byl daleko pohodlnější.

Ubytování jsme začali řešit přes stránky airbnb.cz, které umožňují ubytování u soukromých osob v jejich vlastních domech či bytech. První noc jsme tedy měli strávit u jednoho Dána žijícího v Rize, ale na druhou noc se nám ubytování na tak rychlý termín nepodařilo sehnat. Proto jsme se rozhodli pro hostel, který ležel v blízkosti centra města.

Naše cesta začala v pátek ráno. Pobočka, která auta pronajímá otvírala v 9, takže jsme už nabalení stepovali v 8:50 před jejich kanceláří. Naše dochvilnost však cestu nějak neurychlila. Pánové si asi dali záležet s ranní hygienou, neboť dorazili o několik minut později a jakoby nevěděli, která bije. Když si u jejich společnosti pronajímáte auto, potřebujete složit zálohu 500 euro. Bylo nás 5, tudíž nám přišlo zcela fér, aby každý z nás dal 100 eur na zálohu. Měli jsme peníze nachystané na jedné hromádce, ještě jsme totiž to ráno šli vybrat peníze do bankomatu.

Pak přišly komplikace. Tato částka totiž musela být uhrazena bankovním převodem, kde peníze jenom na účtě pozastaví a v případě nutnosti strhnou. Teď přišla otázka, kdo má tolik peněz na účtě. Jelikož jsme tady už byli nějaký ten měsíc, pak je jasné, že nikdo. Zůstali jsme na sebe koukat. Další řešení byla kreditní karta, jenž všichni z nás byli vlastníky pouze debitní karty a navíc jsme měli nastavené limity, kolik peněz za den můžeme maximálně vyzvednout. Pánové na nás zírali, vypadali jsme jak banda teenagerů, kteří si chtějí vyjet na trip, ale rodiče jim zapomněli dát kapesné. Nakonec vedení společnosti schválilo k tomu, že v našem případě stačí záloha 250 euro. No měli jsme prostě štěstí.

Když jsme dorazili k našemu bílému oři, byl víc bílý, než bylo požadované. Naši oktávka byla pokryta snad deseti centimetry sněhu. Pán v polobotách, který nás doprovodil k autu z kanceláře, aby si vyfotil tachometr s účastí dodal, že nám musí najít "fucking cleaner", jeho profesionalita důvod ke smíchu pro celý den.

Takto započala naše cesta. Strčili jsme klíčky do zapalování a uháněli si to směr Riga.

 

Jelikož jsme vyrazili první víkend v listopadu, všude byl sníh a když jsme se vymotali z ulic Tallinnu, rozprostřela se kolem cest nekonečná pokrývka sněhu. Bylo to jako z pohádky a nám se na tvářích rozlil blažený úsměv, byla to nádhera. A navíc cesty zdobily vztyčené cedule varující před srážkou s losy, a my mohly napjatě oči nechat mezi stromy, abychom aspoň nějaké zahlédli.

Cesta byla bez nějakých větších komplikací. Ve městě za námi jenom zatroubila tramvaj, ale tak takové věci jsou pro dobrodruhy normální.

Pak přišlo na řadu parkování. Auto jsme postavili před řádkou domů, jeden z nich měl být našim útočištěm pro dnešní noc. Přímo před předním sklem se tyčil automat, parkování bylo jistě placeno. Jako správný spolujezdec a navigátor jsem aktivně vyskočila z auta, že obhlédnu situaci. Jenže jak jsem koukala na automat ze všech stran, instrukce byli pouze v lotyštině a ruštině, nic čemu bych rozuměla. Daleko pohodlnější bylo zeptat se vedle mě stojícího páru o radu, jenže ti zase nerozuměli mně. Proto jsem zavítala do prvního obchodu naproti autu.

Zase jsem si uměla vybrat. Dostala jsem se do rozlehlé místnosti, kde ani žádný obchod nebylo, neboť pán vše zrovna zařizoval, ale přinejmenším anglicky uměl. Vyšel se mnou ochotně do mrazu rižské ulice a vysvětloval mi, že všechna místa jsou placená, ale parkování je zdarma od pozdních večerních hodin do rána. To nám bylo na nic, potřebovali jsme tady parkovat i během zítřejšího dopoledne.

Naproti ulice jsem zahlédla malý dvorek natěsno posázený auty. Tak tento dvorek prý placený není, ale mají tam auta obyvatelé přilehlých paneláků. Tak jsem mu rezolutně řekla, že tam asi auto necháme. Doporučil mi, abych za přední sklo položila papírek se svým telefonním číslem, bude to prý lepší, než aby nám auto odtáhli. Nikdy jsem o takovém rozdávání telefonních čísel neslyšela, ale budíš.

 

Jak jsme zaparkovali auto pod mohutným stromem, vydala jsem se s kamarádkou na průzkum ulice, zbytek naší společnosti střežil náš vůz a zbytečně se moc nevystavoval chladu.

Dům nebylo těžké najít. Jelikož jsem ubytování zařizovala já, měla jsem i potřebné kontakty, avšak s majitelem jsem nebyla ani domluvená na době našeho příjezdu. Vytočila jsem číslo. Na druhé straně začal někdo mluvit jazykem, kterému jsem ani za mák trochu nerozuměla. Zkusila jsem to anglicky a nic. Položila jsem to, že ho zkusím vytočit ještě jednou. Avšak v tu chvíli se displej telefonu rozsvítil a naskočil mi nápis Riga. Byl to Nils, náš nájemník, oznámil nám, že bude u nás do 10 minut.

Tak jsme si povídali v zasypané ulici v Rize. Jak minuty odtikávaly, zírali jsme na všechny procházející tváře mladíků, kteří procházeli kolem. Ne že bychom je chtěli hodnotit, snažila jsem se v nich rozeznat našeho Dána.

Najednou jeden z nich na nás promluvil, až jsem na zledovatělém chodníku nadskočila. Vysoký sympaťák na nás okamžitě začal chrlit informace. Postrádám tady zvyk, že si prvně potřesete s cizincem ruku a představíte se. Zavedl nás tedy do domu, vyzvednul nám klíče, ukázal pokoj.

Takový byt jste v životě ještě neviděli! Nikdy bych nevěřila, že v centru města může být tak velký byt. Obsahoval hned několik místností, tři z nich byly naše, jelikož nás bylo 5, museli jsme se nějak rozdělit. Majitel bytu se s námi rozloučil slovy, že přijde asi někdy v noci, ráno na bytě bude - ve svém pokoji - ale je si pěkně jistý, že bude mít kocovinu.

Nějak jsme se v bytě, vhodili jsme sem jen své věci a už jsme celí dychtivý vyrazili do večerních ulic Rigy.

Neuvěřitelně nám ten večer sněžilo. Navzdory počasí jsme stihli dojit k info pointu uprostřed města a vyzvednout si plánek historických památek. Rozhodli jsme se, že se ten večer podíváme aspoň k Třem bratrům, jak se tady přezdívá třem domům v gotickém slohu, které postavil otec pro své tři syny. Tohle se ukázalo jako nadlidský výkon. Jeden Rus ve znatelném alkoholovém opojení nás dovedl před tři baráky. Spasiba. Zůstali jsme zírat na to, co se tyčilo před námi. Sněhové vločky nás ostře řezaly do tváře. Byl to blbý žert? Viděla jsem Tři bratry na fotkách a asi od té doby poněkud změnili fasádu.

Zeptala jsem se kolemjdoucí ženy, kde se nachází Tři bratři. Ta hned sáhla po mapě a ukázala nám místo, kde jsme se právě nacházeli. Žádná významná památka v tom místě zakreslená nebyla, možná bychom nějaké gotické domy po ruské vodce viděli, ale rozhodli jsme se pokračovat v cestě a najít ty pravé.

Dobrodružství pokračovalo. Ptala jsem se každých 300 metrů na směr lidí, které jsme míjeli. Přesvědčila jsem se vždy, že mě nevidí ten, kterého jsem se ptala před pár minutami. I tak jsme bloudili a křížili zdejší ulice. Ani místní to pořádně neuměli vysvětlit, jelikož tyto domy byly opravdu ve zvláštní lokalitě. Natolik zvláštní, že když jste pozorovali kolemjdoucí lidi, většinou přecházeli kolem bez povšimnutí toho, že jsou v blízkosti památky. Raději si fotili přilehlou věž nepodstatného kostelu. Ve skutečnosti byly tyto domy celkem křivé a asi jsem je plně neuměla docenit, ale byla jsem při nejmenším tady.

Když jsme byli na jednom z hlavních náměstí, narazili jsme na celou eskortu policejních vozů. Všude se ozývaly houkačky a blikaly světélka. Zpětně po návratu do Tallinnu jsme se dozvěděli, že zde byla schůze ministrů střední a západní Evropy z velvyslanci z Číny.

Ten večer jsme si nechali ještě poradit od místního pána venčícího v tom nečase svého pejska, kam bychom si mohli zajít na výtečné teplé ale levné jídlo. Nasměroval nás do restaurace, kam jsme nikdy netrefili. Ono to bylo těžké, když mu pletla druhá a třetí odbočka vpravo.

Místo toho jsme zapadli do sportovního baru, naprosto spokojení, že je zde teplo. Objednali si jídlo, pití a pustili se do pečlivého plánování zítřejšího dne. Po jídle jsme ještě nějakou chvíli otáleli, dobře jsme se bavili a nechtěli jsme opustit prohřátý podnik. Číšník, kterého jsme zprvu obdivovali, jak vše skvěle rychle zvládá, přestože byl v podniku sám, začal mít za chvíli také nemalé problémy s koncentrací, skleničky mu začaly padat samy z ruky. Asi to nebylo nic zvláštního, že se místní lidé trošku rozpíjeli v alkoholovém opojení.

Mí společníci se nechali také lehce rozpít a v rozjařené náladě s bandou zpívajících Čechů pod pouličními lampami utichlé Rigy jsem naslouchala milému hlasu navigace, díky které jsme našli Dánům byt.

Na druhý den jsme vyrazili do ulic Rigy. Lehce bruslící na náledí jsme obešli památky poměrně svižným tempem.

Nejvíce v paměti se mi zaryl ruský kostel. Vešla jsem dovnitř s kamarádkou, která studuje ruštinu. Jako slušně vychovaná dívka jsem okamžitě sundala čepici z hlavy. Kamarádka mě spražila pohledem, že ženy by měly mít zakryté vlasy. Okamžitě byla má čepice zpět na hlavě. Necítila jsem se zde moc pohodlně.

Když jsme se prodrali většinou stařešinou více dopředu, před očima se mi rozprostřela scenérie, kterou bych nečekala. Lidi pokládali kolem oltáře jídlo, které s sebou přinesli a zabodávali do něho tenké žluté svíčky, které pak zapálili.

 

V Rize jsme u sochy svobody Matildy zastihli výměnu stráží, není to nějak oficiální událost, protože zde nebylo mnoho lidí a celý proces byl velice krátký, i když noblesní.

Když jsme zde skončili naší obchůzku, vydali jsme se ještě koupit místní balzám a pak na oběd do restaurace "Dada". Celá restaurace představovala dadaismus. Bylo to pro mě frustrující místo. Když jsme platili, dostali jsme účtenku zastrčenou v dětské botičce. V hlavě se mi vyrojila myšlenka, že to dítě zabili a uvařili. Rychle pryč z tohoto místa.

Naše načasování bylo dobré, proto jsme mohli uskutečnit Horu křížů ještě před návštěvou Vilniusu.

Hora křížů je nějaké dvě hodiny vzdálená od Rigy, ale leží už na území Litvy. Jedete takovou boční vesnickou silnicí, dokud nenarazíte v té nekonečné rovině na něco, čemu se nedá ani říkat "hill". Zaparkovat zde není problém. Vstup žádný. Jen stojíte fascinování tím, co to vlastně vidíte. Všechny ty fotky, videa a reportáže, které jsem jako dítě o tomhle místě zhltala a které mě tak zajímaly se teď ukázaly jako zcela nedostatečný obraz reality. V té pustině jste viděli jenom kopeček, celý posetý kříži.

Nevím ani přesně, jaké jsem měla z toho pocity. Na začátku je velké prostranství obklopené kříži, je to takový vstup na horu. Zde jsme potkali skupinku asijských teenagerů, jeden z nich stál se selfie tyčí, točil se dokola a jeho kamarádi běhali kolem dokola, aby je ta tyč zabrala. Přitom skákali a mávali rukama. Koukala jsem, možná i s otevřenou pusou. Na turisty. Konečně jsem byla tady, chtěla si užít toho tajemna a někdo se tady točí za tyčí. Nechápala jsem je.

Když jsme stoupali po schodech vybudovaných v kopci, nevěděla jsem, kde se dříve dívat. Četla jsem si nápisy na křížích, hodně z nich bylo z Německa. Každý kříž byl ověnčen nespočtem růženců. Dokonce zde byly amulety s vyobrazenou Marií, byly pokryté sněhem, ale dala jsem si tu práci a rukou jsem pár amuletů vzala do ruky, sníh rychle stál. Koukala jsem, co to mám vlastně v dlani a mezi tím falšem znázorňujícím zlato jsem našla jasně zářící českou korunu, která mi vloudila úsměv na tváři. Všude jako by mě domov doprovázel. Vše jsem vrátila na místo a postoupila v cestě.

Využila jsem příležitosti a na chvíli se odloučila od skupiny. Jenom jsem chtěla zkusit, jaká je tady vůbec atmosféra. Zavřela jsem oči, vše se utišilo, slyšela jsem šumění přilehlé říčky a vzájemné narážení dřeva růženců ve slabém větru, odněkud se ozývalo cinkání. Postoupila jsem po vyšlapané cestě, prohlížela si opět všechny ty nápisy či fotografie, doslova koncentrovaný žal.

Když se ke mně přidali mí společníci, rozhodli jsme se v cestě pokračovat, do Vilniusu to sice nebylo už tak daleko, ale tma se blížila velice rychle.

Vilnius pro nás představoval opravdovou exotiku, po těch několika měsících jsem konečně spatřila kopce, jakože opravdové, při jejichž výstupu se dokonce lehce zadýcháte.

Po bloudění a hledání našeho hostelu jsme zaparkovali na chodníku přímo před ním. V Litvě se prý často krade, a proto jsem opět vyrazila s kamarádkou na recepci zjistit, jaká je situace. Pán nám otevřel bránu a mohli jsme si vjet do dvora, kde se auto zdálo být v relativním bezpečí. Zapsali jsme se a já byla natolik blbá, že jsem se pána zeptala na tipy, kde si zajít prohlédnout památky. Následovaly minuty kreslení do mapy, kde nebylo zakresleno skoro nic, ale později nám byly tyto informaci velice užitečné. Dokonce mi byl schopen doporučit restauraci, kde se vaří tradiční litevské jídlo, z čehož jsem byla hodně nadšená.

Na pokoji jsme odhodili zavazadla, oblékli peřiny do povlečení, přioblékli se a opět jsme vyrazili do nočního Vilniusu.

Ten večer bylo opravdu chladnu, tudíž jsme nějak neplánovali náročnou či dlouhotrvající prohlídku, vše mělo přijít na program následující den.

Nejvíce mě zaujalo, jak recepční říkal, že stačí projít hlavní bránou do starého města, která leží asi 100 metrů od hostelu a už se jenom procházet. Když jsem však vyšla ven a spatřila onu bránu, byla jsem poměrně překvapena. Čekala jsem něco honosnějšího, bohatě zdobeného či přinejmenším historického. Tohle mi přišlo víceméně jako výklenek ve zdi.

Jelikož už opravdu mrazilo, prošli jsme jenom hlavní ulicí, na které jsou situovány nejvýznamnější budovy. Pak jsme vděčně zapadli do jedné z restaurací. Pro dnešní zvítězila všude přítomná italská kuchyně. Celá šťastná jsem si objednala po několika měsících nealkoholické pivo, které není v Estonsku k dosažení. Pak následovala pizza podávána na dřevěném plátu.

Druhý den nás za oknem čekala nová nadílka sněhu, avšak jak den pokročil, sněhové vločky vystřídal déšť. Nasadili jsme svižné tempo, i když se v promočených botech špatně chvátalo. Navíc jedné kamarádce se rozbila kozačka, proto si musela půjčit tak o pět čísel větší boty.

Vilnius byl nádherný. Stihli jsme všechna místa, která jsme si zaznačili do mapy, kterou jsme si vyzvedli na info pointu. Tahle mapa mě stála menší trapas, neboť jsme nemohli najít dané místo, rozhodla jsem se zeptat na radu někoho místního. Jediný v okolí byl strážník. Namířila jsem si to svérázně za ním. "Promiňte, kde je tady...," v tu chvíli jsem utichla, za jeho hlavou se zelenalo obrovské I značící, že jsme našli info point, "....děkuji, už jsem našla, co jsem hledala." A mí společníci se tiše zasmáli.

Kdybych měla všechna tři města pobaltských států porovnat, pak jsou všechna jiná. Vilnius byl výjimečný svým slohem. Vilnius i Tallinn měli něco jako staré město, kde byla lokovaná většina památek. Riga byla naopak seřazená více do blogů domů a bylo obtížné se tam zorientovat. Ale každé město se mi líbilo právě svou výjimečností.

Nejvíce zobrazované místo, které vám ukáže Google obrázky, je bazilika nacházející se na obrázku níže. Náměstí se pak jmenuje "Basilica Square", působí monumentálně a velice bílé, což v tomto ročním období podpořil i sníh.

Když vzhlédnete nahoru, patříte malý, zato ostrý, kopeček, na kterém se ční Gediminas Tower. Ukázalo se, že je odsud nádherný výhled na město. Jinak se velice doporučuje vyjít se ke Třem křížům, což jsou tři kříže vztyčené na protějším vrcholu. Jelikož nám počasí opravdu nepřálo, rozhodli jsme se, že tuhle procházku nepodstoupíme a podíváme se na Tři kříže z dáli. Upřímně, i tak bylo těch křížů za víkend víc než dost.

Shodli jsme se, že Kostel sv. Anny se nám líbil za tento víkend asi nejvíce. Byl hloupě umístěn hned před silnicí, proto bylo obtížné pořídit nějakou hezkou fotku. Na tomto místě bylo pochováno mnoho křesťansky významných lidí, jak nám odhalili epitafy a věnování.

V 11 hodin otevírali tradiční litevskou restauraci a jelikož už jsme nejdůležitější místa viděli, byli naprosto promočení a čekala nás dlouhá cesta zpět, v 11:05 jsme už seděli v interiéru restaurace. Celá místnost se strašně rychle zaplnila, bylo to tu očividně poměrně populární.

Můj první chod na zahřátí byla tradiční káva, která byla tolik tradiční právě díky kaštanové chuti. Na druhý chod jsem si objednala knedlíky plněné masem a k tomu houbovou omáčku. Vlastně zdejší kuchyně se podobá mnoha slovanským - knedlíky, brambory, maso, klobásy. A jako tradiční dezert tady nabízely řezy, které byly opět s příchutí kaštanů.

Když jsme vyjeli z Vilniusu, zamířili jsme ještě na hrad Trakai, který je typický pro Litvu. Je vybudován totiž na ostrově uprostřed jezera a pokud se k němu chcete dostat, musíte jít po mostě, který vede ještě přede jeden přilehlý ostrůvek. My jsme zastihli hrad v poněkud ponuré náladě, takže nevypadá přesně tak oslnivě jako na fotkách na internetu, ale určitě jsem ráda, že jsem se zde byla podívat.

Cesta domů do Tallinnu měla trvat nějakých 8 hodin, proto jsme byli vděční, že jsme vyrazili kolem 4. hodiny odpolední. Nasedli jsme do auta a vyrazili na cestu. První půlka cesty uběhla svižně. Když jsme však byli v Lotyšsku, snesla se tma a začalo hustě sněžit. Vozovka nestíhala tát a i provoz byl nyní řidší. V záři světel auta jsem už viděla jen hustě padající vločky. Před námi jelo několik kamiónů, začali se předjíždět. Po několika minutách jeden z nich sjel z vozovky a kabinou si to zamířil přímo do měkké závěje sněhu, kde zůstal stát. Druhý kamion okamžitě u něho zastavil na pomoc, naše cesta tedy pokračovala.

Krajina už nevypadala jako ta z pohádky, všude po stranách vozovky jsme viděli vystrčená kola či kabiny. Po několika desítkách metrů nás zastavil pán v reflexní vestě, otevřeli jsme okýnko. Prohlédnu si nás přimhouřenýma očima, v hlubině auta byla celkem tma.Něco spustil, nerozuměli jsme mu, proto kamarádka na něho začala mluvit v ruštině.

Vysvětlil nám, že v takovém počasí nemůže jeden dálkový autobus pokračovat v cestě do Tallinnu, proto hledají auta, která by mohla odvézt pasažéry. Celkem mě zatnulo. Původní plán byl, že bychom jeli autobusem. No nevím, jak bych se cítila, kdyby mě naložili v 11 v noci uprostřed ničeho do cizího auta a třeba bych ani těm lidem nerozuměla.

Do Tallinnu jsme dorazili kolem jedné hodiny pondělního rána. Unavení, vyčerpaní a zmrzlí. Paní na vrátnici začala okamžitě lamentovat, že si musíme vyzvednou nové elektronické karty, neměla s námi vůbec žádné slitování, nemohla pochopit, že jsme unavení a takové věci si můžeme zařídit následující den. Po deseti minutách dohadování o tom, co máme vůbec dělat a proč, jsem se ubrala do svého pokoje a okamžitě usnula. Byl to neuvěřitelně nádherný víkend.