A jak to vypadá za louží? Jako v Helsinkách!

Tak jsme se jednou s holkami rozhodly, že by jsme se mohly podívat do Helsinek, které jsou "co by kamenem dohodil". Jenže jsme musely přes moře. Vyhledaly jsme si trajekty z Tallinnu do Helsinek a koupily lístky. Vyrážely jsme ranním trajektem v 7:30 a vracely se večerním ve 20:30.  Jedna cesta trvala asi 2 hodiny.

Naše loď byla obrovská, zajišťovala pohodlí pro všechny cestující a působila na mě jako obrovská turistická atrakce, místo obyčejného způsobu transportu. Měla celkem asi 8 pater. Nacházely se zde restaurace, kasíno, koutek pro děti, obchod s parfémy či oblečením, supermarket. Ale také za pěkný peníz. Proto jsme se usadily, vytáhly naše lístky, které obsahovaly kód k WiFi a vyhlíželi Finsko. Vyšly jsme si také na palubu, kde jste si za pěkného počasí mohli užívat sluníčka. Ale podzimní vánek není nic příjemného, proto nám to vystačilo jen na chvíli.

Nejvíce ze všeho mě ale udivily chodby vedoucí z terminálu do lodi. Byly neuvěřitelně dlouhé, mohlo nám to zabrat přes 3 minuty, než jsme se rychlou chůzi přepravily z jedné strany na druhou.

Když jsme připlouvali k Helsinkám, naskytl se nám z lodi pohled na nespočet malých ostrůvků, které mohly mít třeba jen pár metrů čtverečních. Byly většinou skalnatého povrchu, na některých z nich byl např. jen park s lavičkami, ale většina z nich byla obydlená. Nacházel se tam třeba jen jeden domeček, když byl ostrůvek opravdu "velký", pak třeba i dva. A nic kromě toho, jen voda. Bylo to hodně děsivé a dech beroucí.

Po příjezdu do přístavu jsme zůstaly zírat s pusou dokořán. Opravdu jsou Helsinky tak ošklivé? Ne, myslím to vážně, všude samé staveniště a jeřáb. Vše šedé a jednotvárné. Až moc umělé. Navíc nás přivítal ohava, kterého vidíte na obrázku níže. Tato socha je hodně známá, ale moc jsme ji ocenit nedokázaly. Přišla nám prostě nevkusná.

“Ošklivý, ošklivý chlapeček” (Bad bad boy)

 Po čase chůze se ale město začalo měnit a s tím i náš názor na Helsinky. Sluníčko začalo prosvítat přes mraky, i když bylo celý den tak zvláštně šero. Vydali jsme se podle turistického okruhu, který byl vyznačen v mapě a měl nás vést kolem celého města. Ukázat nám nejvýznamnější místa. Významná část vedla kolem pobřeží a tím jsme právě začali.

Když se procházíte Helsinkami, pak si dávejte pozor na cyklostezky, kterých jsou chodníky plné. A je zde opravdu mnoho cyklistů, což mě na hlavní město mile překvapilo. Helsinky jsou velice čisté, upravené a místní policie je tak trochu "green".

Procházka podél pobřeží nás zavedla na opravdu krásná místa. viděli jsme zde různé ostrůvky. Taky parky obsahovaly skalnaté výstupky, na které jsme si mohly vyšplhat. Místní to používali např. při tréninku v běhání. Uprostřed jednoho parku jsme našli obrovské šachy, kde se mohlo hrát s lidmi jako s figurami, to Vás mohlo trošku přenést do prostředí Harryho Pottera.

Hned za Market Street, na které jste mohli najít různé stánky se suvenýry a především místní jídlo, se nacházely nejvýznamnější památky a lákadla Helsinek. Když jste si však chtěli koupit něco k jídlu, převrátily se Vám oči vzhůru. Např. jeden párek v rohlíku, který patřil zde k nejlevnějším jídlům, stál 4 eura a 20 centů. Nedokážu si ani představit, že bych si koupila párek v rohlíku za 100 korun českých. Kamarádka si ale objednala místní pochoutku - talíř plný smažených malých rybiček, brambory, párek, slaninu a tatarku. Byl toho plný talíř a nemohla si vynachválit. Ochutnala jsem a musela jsem dát za pravdu. Často jsme zde narážely např. i na vývar z lososa a německý Bratwurst patřil rozhodně mezi oblíbené. Byla jsem se podívat i v místním supermarketu a musím říct, že opravdu žádná sláva, i tady po Vás chtěli hezké peníze.

Mezi ty nejvyhledávanější atrakce patřilo např. vyhlídkové "Ruské" kolo, lístek stál 12 euro a mohli jste si také dopřát VIP kabiny. Je o poznání menší, než to londýnské. Když si vezmete, že jednu cestu v Londýně zvládnete za 30 minut, tady jste hodoví asi za 5. Ale výhled musí být neskutečný, jak na moře, tak na město.

Prezidenstký palác. Je umístěný přímo v zátoce s výhledem na moře. Právě v této zátoce se prodávaly lístky na lodě, které Vás mohly odvézt na různé ostrovy. Fronty byly ohromné spolu s cenami. Mezi nejoblíbenější ostrovy patřil pak vojenský ostrov a ostrov, na kterém se nacházela ZOO.

Když jsme se dostaly na Senate Square, okamžitě nás ohlušil řvoucí a skandující dav. Míjeli jsme hodně lidí, všichni pískali na píšťalky a trhalo nám to uši. Mnoho z nich pak zvedalo do vzduchu znaky Greenpeace a neb třímalo zelené balónky s holubicí. Později jsme se dozvěděly, že před dvěma týdny ubili právě ve Finsku mladíka, kvůli jeho rase. Proto se na tomto náměstí sešlo tolik lidí, aby uctilo jeho památku a ukázalo se, že je něco špatně. Ano, pohnulo mi to srdcem, když jsem viděla, jak tento dav skanduje mladíkovo jméno ve stejném rytmu. Zorganizovali se všichni pro jednoho kluka, který možná nebyl stejné rasy, ale měl stejně dobré srdce.

Katedrála Unspenski se mi líbila asi ze všeho nejvíce. Tkvěla se na ohromné skále a ukazovala svoji krásu celým Helsinkám. Byla zpřístupněna i zevnitř, takže jsme se šly podívat, tam se ale nesmělo fotit, což naprosto chápu a respektuji. Byla to nádhera.

Když se kouknete na stránky Helsinek, najdete tady i muzea zpřístupněna zdarma, např. městské muzeum.

Opakem byl pak "Rock Church", kde se fotit smělo a fotilo se ve velkém, neboť bylo co fotit. Tento kostel byl totiž vybudován v masivní skále a to vše bylo jen následně přikryto střechou. Opravdu nádherné místo. Ale zima tady nebyla!

 St. John's Church na mapě zaznamenaný nebyl, ale doporučuji se sem zajít podívat.

Když jsme se blížily zpět k pobřeží, zaujala nás stěna plná plaket jmen. Prvně jsem se zhrozila, že nejspíš jde o jména lidí zesnulých na lodi během havárie, ale po chvíli čtení jsem zjistila, že tito lidé se zapojili to projektu čištění moře. Tohle musí být opravdu milé poděkování a zvěčnění jejich snahy.

Závěrem bych ráda dodala, že ačkoli jsem slyšela názory, že Helsinki nejsou hezké město a není zde nic k vidění, pak se hodně mýlíte. Já se cítím zahanbeně, že jsem je hned tak odsoudila, ale upřímně, přístav není moc hezké místo. Dejte jim čas a ony si Vás získají. Prozkoumejte je a nasajte místní atmosféru. I když se říká o Finech, že nejsou moc otevření, je to jenom stereotyp, i my jsme měly možnost si promluvit s lidmi, kteří nezavřeli pusu. Ohromné místo. Velmi doporučuji navštívit!

Hasičskou vášeň ani estonské mrazy neochladí

Ještě před odletem z České republiky jsem kontaktovala Kristu, která má na starosti nábor dobrovolných hasičů v Estonsku. Psala jsem ji, že bych měla zájem se podívat na místní hasiče a jak to u nich chodí. Hned mi ochotně vyšla vstříc a naplánovaly jsme si setkání.

Tak jsem se na schůzku vydala, celá natěšená na místní hasičskou komunitu. Mezi hasiči se vždy cítím téměř jako v rodinném kruhu.

Před budovou jsem Kristu prozvonila, okamžitě mě pustila dovnitř. Šlo o drobnou paní středního věku, ale velmi milou. Ze začátku se ke mně chovala trochu odměřeně, vše vzala formou pohovoru. Vyptávala se mě, co od této schůzky očekávám. Tak jsem ji jen ubezpečila, že bych chtěla vědět, jak to v Estonsku funguje a pokud bude příležitost, že bych se ráda podívala i do nějaké požární stanice.

Začala mi tedy vše vysvětlovat, a že v Tallinnu, kde jsme se zrovna nacházeli, je taková integrovaná budova, kde se přijímají telefonáty a vysílají jednotky. Hasiči zde mají správní orgán, pod který spadají všechny hasičské jednotky v severní části Estonska. Dobrovolné jednotky jsou dotované státem a zaměstnanci okrsku Tallinnu jezdí služebním autem po jednotlivých sborech a pomáhají s tím, co je třeba zajistit. Je to vlastně hodně ucelené a přehledné.

Když jsem získala představu, o tom jak to tam funguje, začala jsem jí vysvětlovat, jak to chodí u nás v Česku. Řekla jsem jí, že se zajímám hlavně o sportovní stránku, což ji zaujalo, protože měli taky jednotku, která jezdila a účastnila se soutěží. Proto hned zavolala vedoucího - mladého klučinu, který měl na starost vše, co se sportu týče - aby dorazil a promluvil si se mnou.

Tak jsem tedy opět vysvětlovala. Koukal na mě s vyvalenýma očima, když jsem mu říkala o lize požárního útoku a kolik hasičských družstev dorazí průměrně na soutěž. Musela jsem jim ukázat fotky, protože vypadali, že nevěří, kolik hasičů se může sjet dohromady na jednu soutěž, víkend co víkend.

U nich tedy požární útok není moc rozšířený, ale jinak se věnují všem druhům požárního sportu. Soutěže tady mají jen asi pět krát do roka a je to pro ně vždy velká událost, na kterou se pilně a poctivě připravují.

Když jsme dokončili náš rozhovor, Krista mi sdělila, že problém bude dostat mě papírově do hasičského auta. To jsem naprosto chápala. U nás by s tím byl taky problém, kdybych nakráčela k profesionálům a chtěla se svézt. Taky pojištění tady byl problém.

Tak jsme se tedy dohodli jenom na nějakých trénincích a Krista mě ještě vzala do muzea, které bylo ve stejné budově. Zde jsem se seznámila s dalšími úžasnými ženami, které mě muzeem provedly a zodpověděly mi mé otázky.

Nakonec se mě Krista zeptala, co dělám zítra. Po pravdě, měla jsem jenom dvě přednášky a celý zbytek dne volno. "Tak to je fajn," řekla Krista: "přijď zítra ve 13 hodin a můžeš se zajet podívat do muzea v Saku, náš personál tam má cestu a mají i místo v autě." Samozřejmě, že jsem na tak lichotivou nabídku kývla.

Na druhý den jsem se setkala s jednou paní z muzea a potom se správcem muzea Ivem. Byl to sympaťák, asi 40 let a hodně komunikativní. Jeho angličtina byla dobrá a bylo mu dobře rozumět. Byl hodně zvědavý a rád se ptal. Na druhou stranu mi i rád vysvětloval. Vlastně to byl hodně milý výlet, celou dobu jsem slyšela jen "gift, gift" a dávali mi upomínkové dárky do ruky.

Když jsme dorazili do muzea, čekal tam na nás nějaký pán v obleku, byli tady totiž pracovně. Začali okamžitě něco řešit a pobíhat po muzeu, čímž mi dali dostatečný čas na to, abych si vše mohla projít. Byla jsem hned zaujatá každým harampádím.

 

Myslím, že jsem jim trošku pomohla udělat na toho pána v obleku dobré oko. Aspoň totiž viděl, že mají dobré zahraniční vztahy. Ale upřímně, za tento výlet jsem jim byla jen vděčná.

Nejvíce mě tady zaujaly sbírky hasičských přístrojů, nikdy jsem tak velikou neviděla. A ani nevím, jak bych použila hasičák hranolovitého tvaru.

Byl tady domeček, když jste ho rozsvítili, ukazoval různá rizika, kde může v domě vzniknout požár. Byla to krásná ukázka pro děti, protože v každé místnosti byla situace jinak vyobrazená.

Při odjezdu, se mě Ivo zeptal, jestli se nechci zajet podívat i do Keila, kde jsou profesionální hasiči. Ještě abych řekla ne!

Tam už na nás čekal pán hasič, který sice neuměl anglicky, ale na závadu to nebylo. Ukázali mi depo - výjezdové vozidlo, vozidlo na hašení lesních požárů, člun, terénní vozidlo. Ukázali mi vybavení auta, byly tam obří gumové lopaty na hašení listí. Jinak se vybavení nijak zásadně nelišilo od toho našeho.

Na řadu přišly mapy, kde jsme se pozdrželi. Ukazovali mi oblast, která spadá pod ně. Bylo to neskutečně velké území. Samozřejmě měli na pomoc i dobrovolníky. Ale zase pod jejích působnost spadalo i pobřeží.

Nakonec mi ukázali i své osobní zázemí, které bylo hodně rozlehlé a prostorné. Vše bylo světlé a uklizené. dominantou byl obrovský obývák s gaučem naproti širokoúhlé televizi. Hned vedle byl stůl a zázemí pro schůze. Taky zde šlo vidět do kuchyně. Podél tohoto místa byly ložnice.

Trošku jsem se ptala, jak dlouho trvá, než se stanu hasičem v Estonsku. Na to mi odpověděli, že jim stačí půl roku na profesionálního hasiče, ale musíte být vycvičen a zaškolen pro všechny případy - to zahrnuje i moře. A když nebyl zrovna zásah, tak se v požární zbrojnici nacházelo najednou asi 4 nebo 5 mužů.

Byl to nádherný zážitek, ale cestou k autu mě čekalo ještě jedno překvapení. Nabídka, jestli se nechci podívat na dobrovolné hasiče v Hüüru. No to víte, že ano!

Naskočili jsme do auta a ujížděli zase dál. Vlastně tohle byl první den, kdy jsem se dostala za hranice Tallinnu. A užívala jsem si ten výhled na nekonečné lesy, pole, louky a osamocené domy. Bylo to nádherné.

Když jsme dorazili před požární stanici, ani jsem si neuvědomila, že je to požární stanice. Ano, ta budova měla plaketu se znakem, ale ve skutečnosti šlo spíše o obrovský hangár.

Ivo začal vysvětlovat, že tady tito hasiči mají jednu z nejlepších hasičáren v Estonsku, neboť se dobrovolníci živí opravou a rekonstrukcí starých aut. Šlo především o muzejní kousky.

Na obrázku níže můžete vidět nejstarší a v severní Evropě jediné svého druhu, vozidlo na zásahy proti požárům v lese.

Nejvíce překvapivý byl pro mě fakt, že každý sbor dobrovolníků musel mít i sanitní vozidlo.

A závěrem bych chtěla dodat, že i zde byla hasičská komunita ke mně velmi otevřená a milá. Cítila jsem se s nimi velmi pohodově!

Italský večer

Tak jsme jednou s děvčaty-spolubydlícími usoudily, že by bylo dobré se blíže seznámit a určit si pořádkovou službu. A jelikož dvě z nás čtyř byly Italky, pak bylo rozhodnuto, budou se vařit těstoviny.

Ten večer jsme se tedy vydaly na nákup - Češka, Finka a jedna z Italek si to rázovaly do estonského supermarketu. Naše milé Italky se rozhodly, že udělají něco jednoduššího - těstoviny, anglická slanina, tomatová omáčka a samozřejmě sýr. Co mě ale zarazilo, když Emma přihodila do košíku chleba podobající se vece.

"Na co to potřebuješ?" zeptala jsem se. "Vždyť budeme vařit těstoviny," dodala jsem trochu přihlouple.

"No přece na fare la scarpetta!" odpověděla mi.

Zůstaly jsme s Finkou Emmou na sebe hledět, asi jsme nebyly dost dovzdělané, co se italské kultury týče. Ale ještě ten večer jsme se měly dozvědět, co to znamená.

Když jsme se vrátily, čekala na nás i druhá Italka. Emma se pustila do vaření a my jsme si zatím povídaly a dávaly jsme dohromady pořádkovou službu. Udělaly jsme si tabulku a sepsaly vše, co se bude uklízet.

Za chvíli jsme byly hotové a tak též i jídlo. Italky naložily talíře a každé z nás nalily do kalíšku vodu - patřilo to k součásti jídla.

Když jsme dojedly, tak přišel čas na chleba, tím se totiž stírala omáčka z talíře a říkalo se tomu "fare la scarpetta". Což prý v doslovném překladu znamená "udělej si malou botu". Ptaly jsme se proč tomu tak je, ale nevěděly. Prý to možná souvisí s tím, že jak přijdete do domu, tak si otřete boty.

Pak se naše milé Italky rozhodly, že si ještě přidají. Tak jsme kecaly, ony jedly, příjemný večer, naprostá idylka.

Najednou ale začala hulákat siréna. Byl to tak silný a nenadálý zvuk, že jsme se instinktivně přikrčily k zemi a zaspaly si uši. Pak jsme se tedy rozkoukaly a došly jsme k závěru, že bychom měly vyrazit. Popadla jsem mobil, který mi ležel u ruky, klíče, obula boty a čekala na holky u dveří, ať tam nikdo nezůstane.

Byly jsme v nejvyšším, sedmém patře. Takže jako první, co si pamatujete z těchto nouzových situací je, že nemáte používat výtah. Rozeběhly jsme se tedy ze schodů dolů. Srdce mi bušilo jak splašené, pořád jsem hledala očima spolubydlící v té hrstce lidí.

Když jsme doběhly dolů, byl tam pán, který anglicky neumí ani slovo. Je už trochu starší a rázoval si to tam, jak na procházce. Kluci mluvící anglicky se ho vyzvídali, co se děje. Ten na to mávnul jenom rukou, že ať jdeme zpátky, že je vše v pořádku. Tak jsme se tedy obrátily a holky si šly dojíst večeři.

V tom momentu, kdy ze mně opadl adrenalin, uvěnomila jsem si tu groteskní situaci, kdy hrstka mladých lidí stojí kolem staříka. Oblečení v županech, pyžamech, ručníkem či šamponem na hlavě, na nohách papuče.

Takový italský večer...

Pevnost a věznice Patarei

Pokud Vás lákají tajuplná místa s temnou historií, pak se určitě nezapomeňte podívat do Patarei.

Když tato pevnost byla vybudována, vůbec se vlastně nepoužívala. Byla totiž situována na pobřeží Baltského moře a pod pevností byla ještě podzemní voda. Prostory tudíž zely prázdnotou.

Svého se dočkaly až během světových válek, kdy byly naplněny tanky, a lokace pevnosti hrála podstatnou roli při ostřelování moře.

Cely se pomalu začaly plnit vězni, ale problémem byl nedostatek zabezpečení, tudíž neustále utíkali. To vedlo k dalším opatřením.

Během 2. světové války došlo k přelidnění cel. Na jednu celu, která čítala celkem 16 postelí, připadlo celkem 40 vězňů. To ale podle průvodkyně bylo nic, v porovnání s tím, co přišlo po 2. světové válce společně se sověty a komunismem. 

Naše charismatická průvodkyně je původem z Kostariky a už nějaký ten rok tráví v Estonsku. Podle jejích slov je každý den v Patarei pro ni neuvěřitelným dobrodružstvím, protože se právě zde vrací spousta lidí, jejichž vzpomínky na Patarei jsou úzce propletené. Vrací se zde jak vězni, žalářníci, tak i zdravotní personál, který byl podle všeho na excelentní úrovni.

Vězni si podle všeho způsobovali různá zdravotní zranění, populární byly roztříštěné kosti, které vyžadovaly dlouhou péči v rukou odborníků, pak se Vám totiž dostalo výsady poležet si několik dní v nemocnici.

Budova má celkem 3 patra, v nejnižším byli umístění lidé nejnižšího postavení. Mezi nimi třeba i umělci, kteří si získávali svým nadáním jistých výsad jak mezi vězni, tak mezi žalářníky. Nejhorším mučením pro vězně byla totiž nuda. Mohli poslouchat hudbu, která tady hrála každý den, ale upřímně, tohle byl způsob mučení než velkorysost. Jeden bývalý vězeň popsal, že šlo o jakýsi druh italské disko hudby.

V takové "místnosti" umístěné na dvoře, čítající jen několik desítek metrů, bez střechy a jakékoli izolace, za dunění italské disko hudby, muselo chodit 16 vězňů stále dokola, většinou hodinu nebo dvě. V zimě, v létě. Ve stísněném prostoru a hledící na záda toho, kdo šel před vámi.

Věznice je uzavřená teprve 11 let, je zde proto mnoho nábytku a vybavení. Byla nechána na pospas vandalům, ale ani ti moc škody nenapáchali, těžko říct, jestli na ně působil duch uplynulých událostí.

Tohle je snímek pořízený z exekuční cely.

 

Měla jsem z návštěvy tohoto místa poměrně strach. Vše na mě působilo stísněně, i když šlo o velké prostory.

Na internetu jsem si zarezervovala prohlídku v angličtině, lístek stál 6 eur pro studenta a 7 eur pro dospělého. Bez průvodce se tam dá dostat za nižší cenu, ale nedostanete se na všechny místa a taky Vám uniknou všechny ty historky a postřehy, které plynou z hodin strávených nad knihami.

Tak například nejoblíbenější příběh naší průvodkyně byl o dvou mladících, kteří se z Patarei dostali, ale byli chyceni o pár hodin později v místní nejslavnější putyce, kde oslavovali svobodu.

Prvně jsme asi dvě hodiny chodili s průvodkyní, vykládala, zaváděla nás na různá místa. Nakonec nám dala asi 25 minut, abychom si ta veřejná místa prošli sami. Už byla tma, jelikož jsem šla sama, přidružila jsem se ke dvěma Slovenkám. Fotky už bylo těžké pořizovat, protože nevycházely ani s bleskem. Zato ta atmosféra...

Na vše si tam můžete sáhnout, nikde není páska, že byste tam nemohli jít. Jen zadní prostory jsou zpřístupněné pouze s průvodcem.

Rocca al Mare

Rocca al Mare je promenáda dlouhá 2,5 km, line se většinou podél pobřeží Baltského moře. Potkáte tady hodně běžců, cyklistů anebo jen se tak procházejících lidí. Je zde mnoho krásných vyhlídek na moře.

Autobus jezdící po místech, která jsou spojená s elekronikou, pouze pro nadšence.

c

 Lední hala Škoda patří v Tallinnu k turistickým atrakcím.

Hřiby tady rostou prakticky kdekoli, proto i v hlavním městě najdete jejich dychtivé sběrače, chodící s ohnutými hřbety kolem plotů a v parcích. V některých místech si říkáte, že jsou parky strašně zanedbané a tráva není posečená. Ale to proto, že skýtá takový poklad.