Hasičskou vášeň ani estonské mrazy neochladí

Ještě před odletem z České republiky jsem kontaktovala Kristu, která má na starosti nábor dobrovolných hasičů v Estonsku. Psala jsem ji, že bych měla zájem se podívat na místní hasiče a jak to u nich chodí. Hned mi ochotně vyšla vstříc a naplánovaly jsme si setkání.

Tak jsem se na schůzku vydala, celá natěšená na místní hasičskou komunitu. Mezi hasiči se vždy cítím téměř jako v rodinném kruhu.

Před budovou jsem Kristu prozvonila, okamžitě mě pustila dovnitř. Šlo o drobnou paní středního věku, ale velmi milou. Ze začátku se ke mně chovala trochu odměřeně, vše vzala formou pohovoru. Vyptávala se mě, co od této schůzky očekávám. Tak jsem ji jen ubezpečila, že bych chtěla vědět, jak to v Estonsku funguje a pokud bude příležitost, že bych se ráda podívala i do nějaké požární stanice.

Začala mi tedy vše vysvětlovat, a že v Tallinnu, kde jsme se zrovna nacházeli, je taková integrovaná budova, kde se přijímají telefonáty a vysílají jednotky. Hasiči zde mají správní orgán, pod který spadají všechny hasičské jednotky v severní části Estonska. Dobrovolné jednotky jsou dotované státem a zaměstnanci okrsku Tallinnu jezdí služebním autem po jednotlivých sborech a pomáhají s tím, co je třeba zajistit. Je to vlastně hodně ucelené a přehledné.

Když jsem získala představu, o tom jak to tam funguje, začala jsem jí vysvětlovat, jak to chodí u nás v Česku. Řekla jsem jí, že se zajímám hlavně o sportovní stránku, což ji zaujalo, protože měli taky jednotku, která jezdila a účastnila se soutěží. Proto hned zavolala vedoucího - mladého klučinu, který měl na starost vše, co se sportu týče - aby dorazil a promluvil si se mnou.

Tak jsem tedy opět vysvětlovala. Koukal na mě s vyvalenýma očima, když jsem mu říkala o lize požárního útoku a kolik hasičských družstev dorazí průměrně na soutěž. Musela jsem jim ukázat fotky, protože vypadali, že nevěří, kolik hasičů se může sjet dohromady na jednu soutěž, víkend co víkend.

U nich tedy požární útok není moc rozšířený, ale jinak se věnují všem druhům požárního sportu. Soutěže tady mají jen asi pět krát do roka a je to pro ně vždy velká událost, na kterou se pilně a poctivě připravují.

Když jsme dokončili náš rozhovor, Krista mi sdělila, že problém bude dostat mě papírově do hasičského auta. To jsem naprosto chápala. U nás by s tím byl taky problém, kdybych nakráčela k profesionálům a chtěla se svézt. Taky pojištění tady byl problém.

Tak jsme se tedy dohodli jenom na nějakých trénincích a Krista mě ještě vzala do muzea, které bylo ve stejné budově. Zde jsem se seznámila s dalšími úžasnými ženami, které mě muzeem provedly a zodpověděly mi mé otázky.

Nakonec se mě Krista zeptala, co dělám zítra. Po pravdě, měla jsem jenom dvě přednášky a celý zbytek dne volno. "Tak to je fajn," řekla Krista: "přijď zítra ve 13 hodin a můžeš se zajet podívat do muzea v Saku, náš personál tam má cestu a mají i místo v autě." Samozřejmě, že jsem na tak lichotivou nabídku kývla.

Na druhý den jsem se setkala s jednou paní z muzea a potom se správcem muzea Ivem. Byl to sympaťák, asi 40 let a hodně komunikativní. Jeho angličtina byla dobrá a bylo mu dobře rozumět. Byl hodně zvědavý a rád se ptal. Na druhou stranu mi i rád vysvětloval. Vlastně to byl hodně milý výlet, celou dobu jsem slyšela jen "gift, gift" a dávali mi upomínkové dárky do ruky.

Když jsme dorazili do muzea, čekal tam na nás nějaký pán v obleku, byli tady totiž pracovně. Začali okamžitě něco řešit a pobíhat po muzeu, čímž mi dali dostatečný čas na to, abych si vše mohla projít. Byla jsem hned zaujatá každým harampádím.

 

Myslím, že jsem jim trošku pomohla udělat na toho pána v obleku dobré oko. Aspoň totiž viděl, že mají dobré zahraniční vztahy. Ale upřímně, za tento výlet jsem jim byla jen vděčná.

Nejvíce mě tady zaujaly sbírky hasičských přístrojů, nikdy jsem tak velikou neviděla. A ani nevím, jak bych použila hasičák hranolovitého tvaru.

Byl tady domeček, když jste ho rozsvítili, ukazoval různá rizika, kde může v domě vzniknout požár. Byla to krásná ukázka pro děti, protože v každé místnosti byla situace jinak vyobrazená.

Při odjezdu, se mě Ivo zeptal, jestli se nechci zajet podívat i do Keila, kde jsou profesionální hasiči. Ještě abych řekla ne!

Tam už na nás čekal pán hasič, který sice neuměl anglicky, ale na závadu to nebylo. Ukázali mi depo - výjezdové vozidlo, vozidlo na hašení lesních požárů, člun, terénní vozidlo. Ukázali mi vybavení auta, byly tam obří gumové lopaty na hašení listí. Jinak se vybavení nijak zásadně nelišilo od toho našeho.

Na řadu přišly mapy, kde jsme se pozdrželi. Ukazovali mi oblast, která spadá pod ně. Bylo to neskutečně velké území. Samozřejmě měli na pomoc i dobrovolníky. Ale zase pod jejích působnost spadalo i pobřeží.

Nakonec mi ukázali i své osobní zázemí, které bylo hodně rozlehlé a prostorné. Vše bylo světlé a uklizené. dominantou byl obrovský obývák s gaučem naproti širokoúhlé televizi. Hned vedle byl stůl a zázemí pro schůze. Taky zde šlo vidět do kuchyně. Podél tohoto místa byly ložnice.

Trošku jsem se ptala, jak dlouho trvá, než se stanu hasičem v Estonsku. Na to mi odpověděli, že jim stačí půl roku na profesionálního hasiče, ale musíte být vycvičen a zaškolen pro všechny případy - to zahrnuje i moře. A když nebyl zrovna zásah, tak se v požární zbrojnici nacházelo najednou asi 4 nebo 5 mužů.

Byl to nádherný zážitek, ale cestou k autu mě čekalo ještě jedno překvapení. Nabídka, jestli se nechci podívat na dobrovolné hasiče v Hüüru. No to víte, že ano!

Naskočili jsme do auta a ujížděli zase dál. Vlastně tohle byl první den, kdy jsem se dostala za hranice Tallinnu. A užívala jsem si ten výhled na nekonečné lesy, pole, louky a osamocené domy. Bylo to nádherné.

Když jsme dorazili před požární stanici, ani jsem si neuvědomila, že je to požární stanice. Ano, ta budova měla plaketu se znakem, ale ve skutečnosti šlo spíše o obrovský hangár.

Ivo začal vysvětlovat, že tady tito hasiči mají jednu z nejlepších hasičáren v Estonsku, neboť se dobrovolníci živí opravou a rekonstrukcí starých aut. Šlo především o muzejní kousky.

Na obrázku níže můžete vidět nejstarší a v severní Evropě jediné svého druhu, vozidlo na zásahy proti požárům v lese.

Nejvíce překvapivý byl pro mě fakt, že každý sbor dobrovolníků musel mít i sanitní vozidlo.

A závěrem bych chtěla dodat, že i zde byla hasičská komunita ke mně velmi otevřená a milá. Cítila jsem se s nimi velmi pohodově!