Tallinnská univerzita a můj názor

Univerzita v Tallinnu byla založená teprve v roce 2005, jedná se tudíž o mladou univerzitu, ale její kořeny sahají do hlubší minulosti. To se totiž scházeli intelektuálové a prohlubovali své znalosti různými semináři a kurzy.

A jak si myslíte, že může tak mladá univerzita vypadat? Jednoznačně vám vyrazí dech. Je to neuvěřitelně dynamické místo. Celý kampus se skládá asi z pěti budov. Každá je pojmenována latinsky a reprezentuje jinou fakultu. Celá univerzita je zaměřená na přírodní vědy, sociologii, humanitní vědy, režisérství a jiné zajímavé obory.

Škola má ve svém areálu vlastní kino, několik kaváren, studovny, počítačové místnosti, obchod se suvenýry, několik kantýn, automatů na kávu a takhle bych mohla pokračovat dále. Každá posluchárna je pěkně vybavená, většinou je opatřená i mikrofonem s audiosystémem, pokud se jedná o větší místnost, ale většinou jich není zapotřebí, pokud není sál plný, neboť akustika zde je výborná.

Momentálně nemůžu hodnotit kvalitu výuky, ale pro mezinárodní studenty je zde organizováno mnoho aktivit, dostali jsme hned první den balíček, který obsahoval dvě mapy, diář, reflexní kolečko (abychom se vyhnuli pokutám) a potom i návod na přežití v Estonsku.

První týden se studenti přijíždějící na Erasmus neučí, zúčastní se totiž orientačního týdne, mají čas si město projít, prohlédnout a vyřídit si všechny potřebné formality. Když něco nevíte, jsou všichni ochotní vám pomoci nebo se jednoduše zeptáte svého tutora.

Tak a teď jedno po druhém. Do všech budov se dá projít suchou nohou. Jsou uspořádány do jednoho velkého kruhu a vesměs mají 4 patra. Budovy jsou hodně světlé, některé učebny jsou prosklené a vše dozdobeno vkusnými plastikami.

Úžasným místem je studovna, která poskytuje mnoho soukromí pro studium, přístup k internetu i půjčování knih. Součástí celé instituce je i akademická knihovna, která se nachází v centru města. Má tři patra, první je zaměřeno na sociologii, druhé na humanitní vědy a třetí na přírodní vědy - stejné uspořádání jako ve studovně. I zde se nacházejí prostory, kde si zaručeně najdete soukromí.

Studenti mohou volně využívat i tělocvičnu, pokud tam tedy neprobíhá výuka.

Když se procházíte tímto areálem, dostáváte stále větší chuť hltat všechny ty informace, které univerzita nabízí. Už jen to, že jste ve styku se studenty z různých konců světa a každý z nich vám může poskytnout jiný druh informací je něčím fascinující.

Jenom běžným pokecem se dozvídáte mnoho nového. Každým dnem stráveným ve společnosti těchto lidí víte stále více o této kultuře a uplatňujete mezinárodní komunikaci.

A pokud máte strach právě z této komunikace, tak jako jsem měla já, pak je Erasmus pro vás vhodným místem. A zvláště pak Estonsko. Lidi zde jsou strašně milí a ochotní vám kdykoli pomoci a poradit. Tady u Baltského moře se vyloženě mísí ruská, estonská a finská entita. A to vše okoření hrstka mezinárodních studentů a turistů.

Ale to už jsem trochu zabočila.

V České republice bych Tallinnskou univerzitu možná trochu srovnala s univerzitou Palackého v Olomouci, která byla pěkně rekonstruována. Jenže v České republice je stále většina univerzit rozdělená na fakulty, které jsou potom rozhozené všude po městě. Má to sice svoji logiku, ale styk se studenty jiných oborů vám opět trochu rozšíří obzory, proč se tomu tedy stranit?

V kůži Estonce

Estonci mají jednu velkou výhodu - jsou to Estonci. Pokud máte totiž estonskou občanku, jste tady pánem.

Estonci jsou s technikou někde jinde, ale nechlubí se tím. Veškerá veřejná doprava je pro Estonce zdarma, to znamená, že město je velice čisté, neboť hodně lidí využívá právě tohoto privilegia a jezdí hromadnou dopravou.

Z pohledu studenta je tato karta obrovskou výhodou. A to jsme poznala právě v knihovně. V knihovně Tallinnské univerzity se totiž nachází samoobslužné zařízení, přes které si můžete sami půjčit knihy bez přítomnosti knihovnice. Knihy dáte na takový tác a zkontrolujete si na monitoru počet půjčovaných kusů knih. Pokud je vše v pořádku, načtete si jenom svoji občanku. S vracením knih je to podobné jak v České republice. Buď knihy vrátíte knihovnici, nebo je vhodíte do boxu.

Tallinnská univerzita a následně i akademická knihovna této univerzity poskytuje mnoho míst pro studenty, kde se můžou soustředit na studium. Nabízí prázdné místnosti, kde je pouze počítač. Tam si zalezete a nerušeně se učíte. Jsou zde i místnosti vyhrazené pro skupinové práce. A pokud se obáváte, že místo bude zabrané, uděláte si prostě jen dopředu rezervaci přes stránky školy.

A teď zpět k těm výhodám. Určitě víte, že každá knihovna je otevřená jen v určité hodiny. To je stejné i zde. Ale pokud nestíháte se studiem a nechcete nikoho na koleji rušit, pak můžete vytáhnout občanku a klidně v noci si jí otevřít dveře do studovny, kde máte k dispozici počítač plný e-materiálů.

Jo, to je všechno moc pěkné, ale je to jenom pro Estonce a já z toho nic nebudu mít…

To se pěkně mýlíte. Když přijedete do Estonska máte k dispozici celých 30 dní na rozkoukání. K těmto 30 dnům nepotřebujete žádné oprávnění a nikdo nemá právo se vás ptát, co v Estonsku děláte. Pak je třeba si ale vyrobit průkaz a zaregistrovat se jako dočasný občan Estonské republiky.

Jako první krok k získání této kouzelné kartičky musíte zaregistrovat své bydliště. A to přesně na adrese Pärnu mnt 9, pokud by jsteto opravdu potřebovali.

Dále si zajděte na policejní stanici, nekecám! O průkaz si zde můžete zažádat na dvou místech, já jsem šla na stanici P. Pinna 4, kde mám jenom kladné zkušenosti. Nepotřebujete na průkaz ani fotku. Jsou tady totiž super foto budky, kde se vyfotíte, zvolíte si, jakou fotku chcete a to vše bez poplatků.

Pak si vezmete čekací lístek. S výběrem vám pomůže policistka, která je na informacích a pak už jen čekáte. Stačí jim jenom vysvětlit, co potřebujete a oni už tyto situace moc dobře znají. Jen odpovídáte na otázky a nakonec zacvakáte 25 euro. No a zase hezky čekáte asi 2 týdny.

Ale stojí to za to ;)

Jaká byla cesta do Estonska?

Měla jsem se dopravit z Ropice do Tallinnu. Plán byl následující. Autem do Krakova na letiště. Jenže nebyl žádný přímý let, takže jsem hezky letěla do Varšavy a tam jsem si tři hodiny počkala na let do Tallinnu.

A jaké jsou zážitky z mého prvního letu?

Upřímně, byla jsem podělaná strachy. Přetrvával ve mně pocit z odloučení. Upřímně jsem čekala, že se doma rozbrečím při pohledu na babiččiny slzy. Ale ustála jsem to. Jedině rozloučení s přítelem na letišti mě málem k nim dohnalo. Celou dobu tam byl se mnou. A najednou ode mě odcházel bok po boku se strejdou. A já zůstala zcela sama. Teď to bylo na mně. Musím se s tím porvat. Divný pocit mi svíral hrdlo. Kdybych už aspoň předtím někdy letěla! Věděla bych, co dělat.

Začalo mi to hezky. Příjemná slečna, která mi odbavovala zavazadlo, odmítala se mnou mluvit česky. Buď prý budeme komunikovat polsky, nebo anglicky. Tak jsem zvolila angličtinu.

Odbavované zavazadlo mohlo mít max. 23 kg, limit jsem splnila v pohodě, měla jsem nějakých 20,5 kg. Příruční zavazadlo mělo mít maximální hmotnost 8 kg, já měla nějakých 7,7 kg. Což ve mně vyvolávalo lehkou nervozitu.

Na kontrole příručního zavazadla jsem vůbec nevěděla, která bije. Slečna opět odmítala mluvit česky. Měla jsem z kufru vytáhnout veškerou elektroniku a umístit ji do přepravky. Udělala jsem tak, ovšem nevytáhla jsem svůj notebook z obalu. Podívala se na mě, jako bych byla zcela neschopná a se znechuceným výrazem to udělala za mě. Celá roztřepaná jsem prošla terminálem kontrolující kovy. Vše bylo v pořádku.

Zde jsem nabrala trochu jistoty. Trochu jsem se tam porozhlédla a prošla si to. Měla jsem letět z Gate 14A. Na tabuli vedle této brány stál název Varšavy a číslo letu. To je ono. Stála tam i fronta lidí, tak jsem se hezky zařadila. Přišla na mě řada. Letuška mi pípla kód na letence, ale terminál ji nevzal. "O-ou," byla její slova. V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Pak mi vysvětlila, že poletím až dalším letem a brána se bude otvírat až za nějakých 30 minut. Super, vypadala jsem asi jako dement.

Uvelebila jsem se v křesle a dívala se na letadla. Za mnou několikrát zazněl odmítavý zvuk terminálu. Sedadla vedle mě se začaly obsazovat dalšími dementy. Asi jsem si na chvíli nepřipadala tak opuštěná. Sledovali jsme odlétající letadla.

Když se konečně otevřela brána i pro dementy a další cestující našeho letu, prošla jsem terminálem jako jedna z prvních. To byla pro mě obrovská výhoda, chytla jsem si totiž v rohu autobusu pěkné místečko k sezení.

Když nás z autobusu vykopli uprostřed rozpáleného letiště, přišel za mnou zaměstnanec letiště, že musím odevzdat své zavazadlo. Což jsem ani trochu nechápala. Měli vytipované jenom určité cestující. Nechtělo se mi odloučit od příručního zavazadla, nikdo mě před tímto nevaroval. Koukala jsem po ostatních, za chvíli jsem pochopila, že se odevzdávají ty, které mají štítek. Nu dobrá, budu zase jednou důvěřivá, snad se nic nestane.

Na palubu letadla jsem vstoupila jen s mobilem v kapse a třímající peněženku s útržkem, kde stálo moje sedadlo. Hezky jsem si to namířila vpřed, dělajíc že vím, co dělám. Jenže když mě masa lidí dotlačila k mému sedadlu, bylo obsazené. Nebyl čas na přemýšlení, lidi mě tlačili dál. Došla jsem tedy až na konec, kde čekala letuška, s úsměvem mě pozdravila. Stála jsem tam opět jak idiot, nechápala, na co čekám.

Jenže já byla připravená se postarat sama o sebe. Jen co to bylo možné, vrátila jsem se ke svému sedadlu a oslovila sympatickou paní, neměla jsem zapotřebí vypadat opět jak kašpar, tudíž jsem rovnou zvolila angličtinu. Strašně se mi začala omlouvat, že si spletla sedadlo.

Byla to úleva, do té doby, než jsem dosedla vedle postarší blonďaté nádhery. Její parfém by vzbudil i mumii po rozpadu. Sjela mě arogantním pohledem.

V reproduktorech se ozvalo praskání, přivítali nás na palubě. Pevně jsem se připoutala, jakmile jsem slyšel zavření dveří. Nebylo úniku. Možná tady zemřu, v tomto pekelném stroji, vedle této umělé nádhery ukrývající hnilobu pod make-upem.

Pekelný stroj se pohnul, jenom jel po zemi, hledající svoji runway. Jízda jak v autě, to by šlo. Najednou začalo letadlo zrychlovat. Asi to co nevidět přijde. Turbíny řvaly válečný pokřik navzdory protivětru.

Fajn, tohle není zas tak fajn. Zavřela jsem oči, jenže nešlo tohle vše ignorovat. Potřebovala jsem vidět.

Otevřela jsem oči, koukla z okna, proboha, zacílila jsem se na kudrliny vlasů cestující přede mnou. Byly černé, sčesané dozadu do drdolu, zajímavě se točily - to vše byly teď pro mě důležité informace, jen zaměstnat mozek.

Pak se letadlo vyrovnalo a let začal být plynulý. Letuška i stewart si také sundali pásy. Začali nás okamžitě obsluhovat. Dostali jsme čokoládovou tyčinku a vodu. Dívala jsem se z okna. Viděla jsem polská políčka, domečky, vísky, lesy. Nádhera. A v dálce jenom šmouhy. Ano, tak nedokonalý je náš zrak.

Za chvíli nám nad hlavami začala blikat kontrolka, museli jsme se opět všichni připoutat, bude se přistávat ve Varšavě. Už jsem nebyla nervózní, byla to pěkná rychlost, jen co je pravda. Země se blížila, bude to hladké přistání? Bouchne to o zem? Však už jsme pěkně nízko, bude to teď, nebo teď? Vžžžuuum, letadlo se celé otřáslo, teď jsme jeli po zemi velkou rychlosti, až mě to vtáhlo do sedadla. To snad ani neubrzdíme.

Vykopli nás opět na letišti, kde jsem se strachem čekala na své příruční zavazadlo.

A nastalo čekání na letišti. Největší strach jsem měla, že mi nepřeloží moje odbavené zavazadlo z letadla do letadla. Obavy se ukázaly jako zbytečné, naštěstí pro mě. Celou dobu čekáte v odbavené zóně a čekáte a čekáte. Můžete zde aspoň sledovat vzlétání letadel za oknem.

Pak se dočkáte a otevřou váš terminál. Letiště ve Varšavě má tu výhodu, že nemusíte jet nikam autobusem, stačí, když projdete chodbičkou a hned jste v letadle, už si jen stačí najít své místo.

Tady jsem měla větší štěstí, seděla jsem u okna, sice byl vedle mě pán, kterému šel opět nos hodně nahoru, ale odsedl si, jakmile se zavřely dveře kabiny a dva místa přes uličku tkvěla prázdnotou. Koukala jsem z okna, teď nebudu zavírat oči, nenechám se připravit ani o kousek té nádhery. Létání bylo prostě něco úžasného.

Let byl i přesto hodně krátký, především se posouval čas o hodinu dopředu, takže jsem měla o hodinu kratší den.

Na letišti jsem musela hledat místo, kde si můžu vyzvednout zavazadlo. Byla jsem nervózní, co když tam nebude? Jenže ono přijelo jako jedno z prvních. Tak strašně hodně se mi ulevilo!

Našla jsem východ, už tam na mě čekala moje tutorka s mým jménem napsaným na papíře. Přivítali jsme se. Pomohla mi sehnat si kartu na veřejnou dopravu v R-Kiosku. Platila na 5 dnů a stála mě 8 euro.

Poté jsme se odebraly na autobus. Můj kufr byl děsný, vůbec se mnou nechtěl spolupracovat! Vzala jsem si totiž největší kufr, který jsem doma našla - od mého dědečka. Byl strašně nemobilní a nepřizpůsobivý, moje nervy! Po několika zastávkách jsme vystoupily a nasedly na tramvaj. Tou jsme přijely přímo před univerzitu. A koleje byly vzdálené asi jen tři minuty. To už jsem se klepala jak sulc, jak mě ten kufr vysílil.

Ta recepci jsem ukázala svoji občanku, našla si mě v databázi, podepsala jsem papír a hurá do výtahu. Ve dveřích bytu jsem potkala Španělky, opravdu příjemné holky. A na pokoji jsem byla s Finkou, která tam ten večer nebyla.

Yana mi nabídla, jestli se k ní a Yulii nechci ten večer přidat na prohlídku nočního Tallinnu. S radostí jsem přikývla, věděla jsem, že teď nemůžu být sama, musím něco dělat, šla na mě tesknota.

Když jsem osaměla, začala jsem vybalovat a okamžitě komunikovat s domovinou před Facebook. Museli vědět, že jsem v pořádku doma. Najednou jsem z okna zahlédla letadlo, kdy já se odtud jen dostanu? Začaly mě hlodat opravdu ohavné myšlenky, bylo mi teskno.

Proto jsem rychle popadla peněženku a běžela si koupit po celodenním hladovění něco k jídlu, ale chuť jíst jsem neměla.

Byla jsem zde sama.

Naštěstí mě rozptýlily holky, se kterými jsem vyrazila do města. Obě měly roční pobyt na Erasmu za sebou, tak se dělily o své zkušenosti. Hodně mě to rozptýlilo. Navíc jsem byla večer tak unavená, že jsem napsala jenom pár zpráv domů, příteli a okamžitě usnula.

Co člověk může dělat sám v zahraničí?

Čelila jsem dlouho této otázce. Bez rodiny, bez přítele, bez jediného známého. Celý den budete potkávat tváře, které vám nic neříkají, nebudete si mít s kým promluvit. Je to děsivá myšlenka.

Ale zároveň vím, že to tak být ani nemusí. S navazováním vztahů nemám zas takový problém. Chvíli mi trvá, než se v nové společnosti rozkoukám, ale představa toho, že bych neznala vůbec nikoho, byla nesnesitelná.

Proto jsem se rozhodla vzít svůj osud do vlastních rukou. Potřebovala jsem nějaké zázemí. Něco jiného než společnost studentů. Neříkám, že taková společnost je špatná, jen ty lidi pojí stejná idea, všichni jak by šli stejným směrem, k diplomu. Otázkou bylo, zda si budou házet klacky pod nohy nebo táhnout za stejné lano. Moc napjatá atmosféra.

Tak jsem se rozhodla si vytvořit trochu pracovní kolektiv. Když budu mít kam jít, zabavím se na několik hodin denně, tak mi to hned rychleji uteče a přitom budu ve stálém kontaktu s lidmi.

Začala jsem tedy pátrat po internetu. Jako první jsem se dostala k organizaci AIESEC. Je to studentská nezisková organizace, kde studenti hledají pracovní příležitosti pro jiné studenty ze zahraničí. Obstarají ubytování a nějaký ten program. Stáže jsou pak neplacené, nebo když máte štěstí, natrefíte i na ty placené.

Mezinárodní studentská organizace AIESEC

Sjednala jsem si tedy s jednou slečnou schůzku, sídlo měli na VŠB-TU v Ostravě. A když jsem prokličkovala snad milion chodeb (cestou zpět jsem dokonce zabloudila), tak jsem se konečně dostala k jejich kanceláři. Slečna mi hezky představila programy, jak to chodí, co bych dělala, apod. Já ji potom na oplátku vysvětlila, že chci spojit studium se stáží, tak říkala, že asi pro mě nebude mít žádné řešení. Odkázala mě tedy na stránky AIESECU, kde jsou všechny nabídky stáží. Nic vhodného tam ale pro mě nebylo.

Nechala jsem to plavat, zkusím něco jiného, napadlo mě. Tak jsem na to šla z jiného soudku. Dobrovolnictví je strašně chvalitebná a šlechetná věc. Navíc v Estonsku mají velice hezky a zajímavě zpracované programy pro různé studenty. Také vám za práci nabízejí ubytování zdarma, což mě se netýká, neboť už mám ubytování zamluvené. Kontaktovala jsem hned odpovědnou osobu a přišla mi kladná zpráva, že se mě pokusí nějak zapojit, i když jim nebudu moci dát tolik času. Na druhou stranu, nevyžadovala jsem ubytování.

Dobrovolné projekty v Estonsku

A teď k náplni těchto programů. Šlo o to, že bych mohla být přiřazena k nějakému dětskému domovu a stala se jeho součásti. To znamená, dodržovala bych harmonogram s dětmi a pomáhala jim s denními rutinami. Je to něco nepředstavitelného pro Čecha. Proto jsem na pohovor velice zvědavá.

Ale když se mi to v hlavě proleželo, uvědomila jsem si, že budu mít jenom další zkušenosti s dětmi, které už v mém životopise jsou. To znamenalo, že bych opět směřovala ke kariéře učitelky, kterou jsem se nechtěla stát, neboť je to povolání velice obtížné, byť obdivuhodné.

A mé hledání pokračovalo, v tento moment jsem byla už opět unesená svými ambicemi. Našla jsem nabídku stáže v jedné společnosti. To mi hrálo do karet. Napsala jsem e-mail, zaslala jim životopis a především jsem jim vysvětlila, že bych zároveň se stáží studovala. Přišla kladná odpověď a opět si mě pozvali na pohovor.

Ale mezitím mě kontaktovala ještě jedna slečna, tentokrát přímo z Tallinnu. Prý jim napsal někdo z české pobočky AIESECU, že prý hledám stáž a ona mi chce pomoci. Nabízenou pomoc jsem samozřejmě přijala, ta se vždy hodí. Když jsem ji vylíčila celou svou situaci, sama uznala, že to takhle nepůjde. Její další krok mě ale překvapil. Napsala, že bude nábor nových členů AIESECU a jestli budu mít zájem, že mě potom kontaktuje a budu jim pomáhat hledat nějaké pracovní příležitosti. Perfektní, prosím, dejte mi určitě potom vědět, to je hezká příležitost.

Jenže pár dnů na to jsem narazila na Facebooku na inzerát s nabídkou práce. Šlo o pozici asistentky učitelů v mezinárodní škole v Tallinnu. Znělo to super. A především šlo o placenou práci. Mohla bych si takhle vydělat na letenky domů na Vánoce nebo na cestování, říkala jsem si. Na inzerát jsem tedy patřičně odpověděla.

O pár dnů později jsem se dočkala odezvy. Ale ne přes prostřednictví mailu. Tentokrát to byl telefonát. Zaskočilo mě to, koukám na displej telefonu, kde skáče osmimístné telefonní číslo s předčíslím +372. Věděla jsem, že to je estonské číslo, neboť mi Yulia, moje tutorka či buddy, svůj kontakt poslala. Že by něco potřebovala?

V ten moment jsem se zachovala hodně stupidně: "Prosím?" zeptala jsem se hezky česky. "Hello, Nikola Sikorová, is that you?" zazněl hlas poněkud váhavě. Tak jsem ho tedy ubezpečila, že mluví se správnou osobou. Na to se rozmluvil, že jsem odepisovala na inzerát a chtěl se mě jenom zeptat, zda bych se zítra nedostavila na pohovor. Na oplátku jsem mu zase já vysvětlila, že jsem stále v České republice a zrovna teď probíhá tak trochu mezinárodní hovor. Pánovi ale zřejmě na penězích moc nezáleželo. Ještě se mě doptal, kdy dorazím do Tallinnu a pak mi oznámil, že mi ještě potom zavolá.

A jako dalším kontaktem, předčasně navázaným v Estonsku, byli dobrovolní hasiči. Tahle komunita lidí mě opravdu přitahuje. A chtěla jsem samozřejmě přinést i nějaké nové zkušenosti do našeho sboru. Našla jsem si jejich stránky, byly celé v estonštině. Koukala jsem tedy po mailech v kontaktech a házela štítky funkcí u jejich jmen do překladače. Našla jsem tam konzultanta pro nové zájemce. Hned jsem si zkopírovala mail a modlila se, aby osoba uměla anglicky.

Hned obratem přišla kladná odpověď a já si sjednala schůzku s estonskou hasičkou. Nemůžu se dočkat.

Erasmus, jak to všechno začalo

Tak jsem se jednoho dne stala vysokoškolačkou. Významný to den v mém životě, nebudu lhát. A jak už k něčemu takovému dojde, uvědomíte si, že máte možná ještě na něco víc. A tím to vše začalo…

Jednoho dne mi v mailové schránce přistála přihláška na program Erasmus+. Se zatajeným a bijícím srdcem jsem četla podmínky pro přijetí na tento studijní program. Druhý den na přednášce jsem se vzrušeně ptala spolužaček, kdo do toho taky jde. Ale ty mé nadšení nesdílely. Prý je pro prváky nemožné se tam dostat. Nu dobrá, řekla jsem si, tak se pojede až za rok.

Jenže večer jsem přemýšlela, neměla jsem co ztratit. Mohla jsem leda vynaložit marné úsilí. Stálo mi to za to.

Hned druhý den jsem vyplnila přihlášku a začala si upravovat svoje staré CV. Pročítala jsem různé články na internetu, muselo to být bez chybičky. Dalším krokem byl motivační dopis v mateřském a poté v anglickém jazyce. Takže přistoupím k problematice stručně, zřetelně ale přitom zaujmu. Tři odstavce jsou ideál. Jenže emoce a nadšení se vzbouřily proti plánům. Stránka a půl. Když to osekám, bude to dobré. Jenže z toho vyšel kýč. Volím delší formu. Při překladu do angličtiny jsem zjistila, že nemůžu použít identický text, v cizím jazyce to znělo hodně vyumělkovaně. Napíšu proto ještě jednu variantu motivačního dopisu.

Vše napsáno a odesláno, teď jen čekat. Pro velkou pravděpodobnost neúspěchu jsem se ani neobtěžovala zmínit rodičům, že nějaký Erasmus existuje. Nikdo totiž v rodině vysokou školu nestudoval.

Čekám a čekám, a dočkala jsem se v prosinci. A je to tady, bingo! V poště se objevily výsledky. Nedýchám a na nic neklikám. Trvalo mi to celý jeden den, než jsem se odvážila podívat. A pak mi v očích naskočily slzy, které bez jediného vzlyku stékaly pomalu po tváři. Nedostala jsem se, nebo ano? Proč jsou tady dvě tabulky místo jedné, to nemůžou napsat normálně? Tady vidím své jméno, ale tady taky. Hm, to je divné. Možná bych měla zkusit přečíst ten text, co je nad tabulkou. Aha, přijatí studenti na výměnný pobyt. A tady stojí mé jméno. Takže, to znamená, že jsem přijatá? Moment. Ještě jednou, pro jistotu. Ano, je tady mé jméno. A nespletli se? Je to správné datum?

Trvalo mi to asi ještě dalších deset minut, než jsem přesvědčila sama sebe, že by to mohla být pravda.

Sakra, letím do Estonska na 5 měsíců. A přímo do hlavního města, Tallinnu. Budu studovat na tamější univerzitě angličtinu. No mě se to všechno snad zdá. Však tam mají pláž, budu moci mluvit jenom anglicky. Fantazie. Musím to někomu říct!

Jenže komu? Naši nic netuší a volat jim to domu přes telefon je poněkud nepřirozené. Oznámím jim to hezky tváři v tvář.

Pak mi přišla na mysl spolubydlící a kamarádka v jedné osobě. Ještě s vlhkou tváří jsem rozrazila dveře a za chvíli klepala na ty její. Slyšela jsem v uších bušit svoje srdce. Jak se takové věci oznamují?

Začala jsem radostně pištět, když otevřela dveře. Nedokázala jsem v ten moment nic vysvětlit. Chvíle naprosté radosti, kterou nasála i má kamarádka. Objala jsem ji. Po chvíli stupidního poskakování na místě a objímání ze mě přece jen dostala, co se děje.

Zůstala na chvíli zaraženě koukat a potom následovaly gratulace.

Pořád ale zůstávala otázka, jak to oznámit doma. Takové věci neříkám každý den. Chce to nějakou příležitost. Většinou úspěchy říkám ve slavnostním duchu, jako např. na obědě v restauraci či nějaké oslavě. A za chvíli budou Vánoce…

Takže se kamarádka zavázala ústním slibem, že před mojí rodinou ani kamarády nic neřekne. Mí přátelé se to měli zase dozvědět na silvestrovské oslavě.

Bylo to neúnosné a nekonečné čekání. Dusila jsem to v sobě. Den po dni.

Ale plán byl hotový. V knihkupectví jsem si obstarala průvodce Estonskem a zabalila jako vánoční dárek. Den D nastal.

Vánoce 2015 byly hezké, rodiče byli zase ve své klasické sváteční náladě, kdy se před večeři hádali kvůli blbostem. Šlo tu sváteční náladu cítit ve vzduchu. Pořád jsem to měla v hlavě, přehrávala jsem si představu té scény, kdy jim to oznámím.

Ale teď upřímně, iluze byla hodně daleko od pravdy.

Po otevření všech dárků zůstal pod stromečkem pouze jeden jediný. Vyzvala jsem taťku, ať ho otevře. Po roztržení papíru mu v rukou zůstala zelená knížka. "Průvodce, hmmm, a na co mi to jako bude?" zaznělo jeho zamyšlení obývacím pokojem, kde se atmosféra dala jenom krájet.

"Doufám, že mě přijedete navštívit, budu totiž pět měsíců studovat v Tallinnu," můj hlas zněl poněkud nejistě a velmi slabě.

Kdežto otcův hlas spíše začal hřmět: "Cože? To si ze mě děláš srandu?! Mě nějaký Talibán nezajímá, vždyť tě tam zabijí! Nikam nepojedeš, není to bezpečné."

Zatímco jsem s otevřenými ústy zírala na otce a na ten sled událostí, na který moje hlava nebyla připravená, kolem mě proběhla brečící matka a zabouchla za sebou dveře kuchyně. Vše s údivem a zatajeným dechem sledovalo obecenstvo skládající se z mé sestry a třech prarodičů. Vypadali celkem zaraženě, štěstí, že se cukrovím nezadusili.

Rodinné drama ovšem netrvalo věčně. Jak se trochu vzpamatovali z toho šoku, za který jsem asi tak trochu mohla, následovala vlna nadšení.

A tímhle začal můj boj.

Netrpělivě jsem čekala na informativní schůzku, kde jsem se měla dozvědět, jaké kroky musím podstoupit. Bylo to nekonečné čekání. Mezi tou dobou jsem se několikrát koukla na mail, abych se usvědčila o tom, že mě opravdu přijali. Přišlo mi to nereálně a navíc se nic neřešilo.

Ale jednoho dne mail přišel. Sice asi po třech měsících, ale přišel.

Prvním krokem bylo vyplnění Learning Agreementu. Tento dokument je v mé hlavě podepsán stále jako listina smrti, neboť mě to málem stálo všechnu trpělivost. Řekne se snadně, zde vyplňte tuto tabulku předměty, které by, jste měli mít v době výjezdu na domovské univerzitě, a zde vyplňte zas ty předměty, které budete studovat. V čele byla také ještě tabulka, která obsahovala obecné informace o mně, domovské univerzitě a hostící univerzitě. Brnkačka.

Tak milí zlatí, tento kousek papíru jsem přepisovala a přepracovávala čtyřikrát. Vždy jsem předělala informace obsažené ve smlouvě, pak jsem musela zajít za koordinátorem fakulty a potom pro razítko na kancelář zahraničních vztahů. Řekněme, že jsem si připadala v kanceláři koordinátora fakulty jako doma. Ještě jednou tam jít, tak mi možná nabídne i kafé.

Když jsem vyhrála jednu bitvu tohoto nesnadného a nekončícího boje, pustila jsem se do další. Tento kousek papíru vám musí totiž schválit i univerzita, na kterou jedete. Avšak tam měli ještě jinou podobu Learning Agreementu a požadovali po mně, abych vyplnila i ji. A noční můra se opakuje. Avšak tentokrát jsem kávu opět nedostala.

Když byly obě strany spokojené a já naprosto vyčerpaná, přišly další dokumenty. Tallinnská univerzita po mně požadovala potvrzení o úrovni mé angličtiny. Poslali mi prázdný formulář a já jsem s ním měla dojít ke koordinátorovi fakulty. Stačilo nahlásit, že chci podepsat úroveň B2, on tak učinil a bylo hotovo.

Jenže koordinátor špatně rozuměl nebo se přehlédl a podepsal mi úroveň B1. Pozdě jsem si všimla a zpětně jsem si říkala, že to možná bude plus pro mě, protože budu mít čím v Tallinnu příjemně překvapit.

Nebylo na co čekat, byl květen a já obratem zasílala potvrzení do Estonska. A taky mi obratem přišlo, že při dané jazykové úrovni nemohu studovat většinu kurzů, které jsem si zapsala, ať si vyberu jiné kurzy a přepíšu Learning Agreement. A to byla málem má smrt. V tu chvíli jsem vše chtěla vzdát, už jsem neměla šanci to stihnout.

Ale s klidnou hlavou a pocitem, že už nemám co ztratit, napsala jsem své estonské koordinátorce. Celou situaci jsem vysvětlila v pár sesmolených a laciných anglických větách. Ale všichni svatí stáli při mně. Neboť paní koordinátorka projevila nemálo empatie. Stačilo si zaběhnout podepsat úroveň B2 a problém byl zažehnán.

Dalším krokem bylo pojištění na pokrytí léčebných výloh. Ona úžasná kartička skvěle platí u jakéhokoli doktora po celé EU, ale kdybych musela podstoupit v zahraničí nějaký zákrok, pak ho kryje právě toto pojištění. Cena celého tohoto pojištění byla 1337 Kč.

Taky si musíte sestavit rozvrh v portále, zapsat si předměty, které by, jste měli mít na své domovské univerzitě a potom ty, které budete navštěvovat na vyjíždějící univerzitě.

V neposlední řadě musíte kontaktovat profesory, jejichž posluchači byste měli být. Omluvit svojí absenci a otázat se jich, jaké jsou podmínky pro úspěšné dokončení jejích semestru pro vyjíždějící předměty. Většinou se vám protočí oči, když vidíte, co vše si nevymyslí, ale co vám zbývá, pokud chcete uspět...

 

Dort, který jsem obdžela na rozloučenou od hasičů.

P.S. Těm tučňákům se nedivte, je to totiž moje přezdívka ;)