Jaká byla cesta do Estonska?

Měla jsem se dopravit z Ropice do Tallinnu. Plán byl následující. Autem do Krakova na letiště. Jenže nebyl žádný přímý let, takže jsem hezky letěla do Varšavy a tam jsem si tři hodiny počkala na let do Tallinnu.

A jaké jsou zážitky z mého prvního letu?

Upřímně, byla jsem podělaná strachy. Přetrvával ve mně pocit z odloučení. Upřímně jsem čekala, že se doma rozbrečím při pohledu na babiččiny slzy. Ale ustála jsem to. Jedině rozloučení s přítelem na letišti mě málem k nim dohnalo. Celou dobu tam byl se mnou. A najednou ode mě odcházel bok po boku se strejdou. A já zůstala zcela sama. Teď to bylo na mně. Musím se s tím porvat. Divný pocit mi svíral hrdlo. Kdybych už aspoň předtím někdy letěla! Věděla bych, co dělat.

Začalo mi to hezky. Příjemná slečna, která mi odbavovala zavazadlo, odmítala se mnou mluvit česky. Buď prý budeme komunikovat polsky, nebo anglicky. Tak jsem zvolila angličtinu.

Odbavované zavazadlo mohlo mít max. 23 kg, limit jsem splnila v pohodě, měla jsem nějakých 20,5 kg. Příruční zavazadlo mělo mít maximální hmotnost 8 kg, já měla nějakých 7,7 kg. Což ve mně vyvolávalo lehkou nervozitu.

Na kontrole příručního zavazadla jsem vůbec nevěděla, která bije. Slečna opět odmítala mluvit česky. Měla jsem z kufru vytáhnout veškerou elektroniku a umístit ji do přepravky. Udělala jsem tak, ovšem nevytáhla jsem svůj notebook z obalu. Podívala se na mě, jako bych byla zcela neschopná a se znechuceným výrazem to udělala za mě. Celá roztřepaná jsem prošla terminálem kontrolující kovy. Vše bylo v pořádku.

Zde jsem nabrala trochu jistoty. Trochu jsem se tam porozhlédla a prošla si to. Měla jsem letět z Gate 14A. Na tabuli vedle této brány stál název Varšavy a číslo letu. To je ono. Stála tam i fronta lidí, tak jsem se hezky zařadila. Přišla na mě řada. Letuška mi pípla kód na letence, ale terminál ji nevzal. "O-ou," byla její slova. V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Pak mi vysvětlila, že poletím až dalším letem a brána se bude otvírat až za nějakých 30 minut. Super, vypadala jsem asi jako dement.

Uvelebila jsem se v křesle a dívala se na letadla. Za mnou několikrát zazněl odmítavý zvuk terminálu. Sedadla vedle mě se začaly obsazovat dalšími dementy. Asi jsem si na chvíli nepřipadala tak opuštěná. Sledovali jsme odlétající letadla.

Když se konečně otevřela brána i pro dementy a další cestující našeho letu, prošla jsem terminálem jako jedna z prvních. To byla pro mě obrovská výhoda, chytla jsem si totiž v rohu autobusu pěkné místečko k sezení.

Když nás z autobusu vykopli uprostřed rozpáleného letiště, přišel za mnou zaměstnanec letiště, že musím odevzdat své zavazadlo. Což jsem ani trochu nechápala. Měli vytipované jenom určité cestující. Nechtělo se mi odloučit od příručního zavazadla, nikdo mě před tímto nevaroval. Koukala jsem po ostatních, za chvíli jsem pochopila, že se odevzdávají ty, které mají štítek. Nu dobrá, budu zase jednou důvěřivá, snad se nic nestane.

Na palubu letadla jsem vstoupila jen s mobilem v kapse a třímající peněženku s útržkem, kde stálo moje sedadlo. Hezky jsem si to namířila vpřed, dělajíc že vím, co dělám. Jenže když mě masa lidí dotlačila k mému sedadlu, bylo obsazené. Nebyl čas na přemýšlení, lidi mě tlačili dál. Došla jsem tedy až na konec, kde čekala letuška, s úsměvem mě pozdravila. Stála jsem tam opět jak idiot, nechápala, na co čekám.

Jenže já byla připravená se postarat sama o sebe. Jen co to bylo možné, vrátila jsem se ke svému sedadlu a oslovila sympatickou paní, neměla jsem zapotřebí vypadat opět jak kašpar, tudíž jsem rovnou zvolila angličtinu. Strašně se mi začala omlouvat, že si spletla sedadlo.

Byla to úleva, do té doby, než jsem dosedla vedle postarší blonďaté nádhery. Její parfém by vzbudil i mumii po rozpadu. Sjela mě arogantním pohledem.

V reproduktorech se ozvalo praskání, přivítali nás na palubě. Pevně jsem se připoutala, jakmile jsem slyšel zavření dveří. Nebylo úniku. Možná tady zemřu, v tomto pekelném stroji, vedle této umělé nádhery ukrývající hnilobu pod make-upem.

Pekelný stroj se pohnul, jenom jel po zemi, hledající svoji runway. Jízda jak v autě, to by šlo. Najednou začalo letadlo zrychlovat. Asi to co nevidět přijde. Turbíny řvaly válečný pokřik navzdory protivětru.

Fajn, tohle není zas tak fajn. Zavřela jsem oči, jenže nešlo tohle vše ignorovat. Potřebovala jsem vidět.

Otevřela jsem oči, koukla z okna, proboha, zacílila jsem se na kudrliny vlasů cestující přede mnou. Byly černé, sčesané dozadu do drdolu, zajímavě se točily - to vše byly teď pro mě důležité informace, jen zaměstnat mozek.

Pak se letadlo vyrovnalo a let začal být plynulý. Letuška i stewart si také sundali pásy. Začali nás okamžitě obsluhovat. Dostali jsme čokoládovou tyčinku a vodu. Dívala jsem se z okna. Viděla jsem polská políčka, domečky, vísky, lesy. Nádhera. A v dálce jenom šmouhy. Ano, tak nedokonalý je náš zrak.

Za chvíli nám nad hlavami začala blikat kontrolka, museli jsme se opět všichni připoutat, bude se přistávat ve Varšavě. Už jsem nebyla nervózní, byla to pěkná rychlost, jen co je pravda. Země se blížila, bude to hladké přistání? Bouchne to o zem? Však už jsme pěkně nízko, bude to teď, nebo teď? Vžžžuuum, letadlo se celé otřáslo, teď jsme jeli po zemi velkou rychlosti, až mě to vtáhlo do sedadla. To snad ani neubrzdíme.

Vykopli nás opět na letišti, kde jsem se strachem čekala na své příruční zavazadlo.

A nastalo čekání na letišti. Největší strach jsem měla, že mi nepřeloží moje odbavené zavazadlo z letadla do letadla. Obavy se ukázaly jako zbytečné, naštěstí pro mě. Celou dobu čekáte v odbavené zóně a čekáte a čekáte. Můžete zde aspoň sledovat vzlétání letadel za oknem.

Pak se dočkáte a otevřou váš terminál. Letiště ve Varšavě má tu výhodu, že nemusíte jet nikam autobusem, stačí, když projdete chodbičkou a hned jste v letadle, už si jen stačí najít své místo.

Tady jsem měla větší štěstí, seděla jsem u okna, sice byl vedle mě pán, kterému šel opět nos hodně nahoru, ale odsedl si, jakmile se zavřely dveře kabiny a dva místa přes uličku tkvěla prázdnotou. Koukala jsem z okna, teď nebudu zavírat oči, nenechám se připravit ani o kousek té nádhery. Létání bylo prostě něco úžasného.

Let byl i přesto hodně krátký, především se posouval čas o hodinu dopředu, takže jsem měla o hodinu kratší den.

Na letišti jsem musela hledat místo, kde si můžu vyzvednout zavazadlo. Byla jsem nervózní, co když tam nebude? Jenže ono přijelo jako jedno z prvních. Tak strašně hodně se mi ulevilo!

Našla jsem východ, už tam na mě čekala moje tutorka s mým jménem napsaným na papíře. Přivítali jsme se. Pomohla mi sehnat si kartu na veřejnou dopravu v R-Kiosku. Platila na 5 dnů a stála mě 8 euro.

Poté jsme se odebraly na autobus. Můj kufr byl děsný, vůbec se mnou nechtěl spolupracovat! Vzala jsem si totiž největší kufr, který jsem doma našla - od mého dědečka. Byl strašně nemobilní a nepřizpůsobivý, moje nervy! Po několika zastávkách jsme vystoupily a nasedly na tramvaj. Tou jsme přijely přímo před univerzitu. A koleje byly vzdálené asi jen tři minuty. To už jsem se klepala jak sulc, jak mě ten kufr vysílil.

Ta recepci jsem ukázala svoji občanku, našla si mě v databázi, podepsala jsem papír a hurá do výtahu. Ve dveřích bytu jsem potkala Španělky, opravdu příjemné holky. A na pokoji jsem byla s Finkou, která tam ten večer nebyla.

Yana mi nabídla, jestli se k ní a Yulii nechci ten večer přidat na prohlídku nočního Tallinnu. S radostí jsem přikývla, věděla jsem, že teď nemůžu být sama, musím něco dělat, šla na mě tesknota.

Když jsem osaměla, začala jsem vybalovat a okamžitě komunikovat s domovinou před Facebook. Museli vědět, že jsem v pořádku doma. Najednou jsem z okna zahlédla letadlo, kdy já se odtud jen dostanu? Začaly mě hlodat opravdu ohavné myšlenky, bylo mi teskno.

Proto jsem rychle popadla peněženku a běžela si koupit po celodenním hladovění něco k jídlu, ale chuť jíst jsem neměla.

Byla jsem zde sama.

Naštěstí mě rozptýlily holky, se kterými jsem vyrazila do města. Obě měly roční pobyt na Erasmu za sebou, tak se dělily o své zkušenosti. Hodně mě to rozptýlilo. Navíc jsem byla večer tak unavená, že jsem napsala jenom pár zpráv domů, příteli a okamžitě usnula.