Erasmus, jak to všechno začalo

Tak jsem se jednoho dne stala vysokoškolačkou. Významný to den v mém životě, nebudu lhát. A jak už k něčemu takovému dojde, uvědomíte si, že máte možná ještě na něco víc. A tím to vše začalo…

Jednoho dne mi v mailové schránce přistála přihláška na program Erasmus+. Se zatajeným a bijícím srdcem jsem četla podmínky pro přijetí na tento studijní program. Druhý den na přednášce jsem se vzrušeně ptala spolužaček, kdo do toho taky jde. Ale ty mé nadšení nesdílely. Prý je pro prváky nemožné se tam dostat. Nu dobrá, řekla jsem si, tak se pojede až za rok.

Jenže večer jsem přemýšlela, neměla jsem co ztratit. Mohla jsem leda vynaložit marné úsilí. Stálo mi to za to.

Hned druhý den jsem vyplnila přihlášku a začala si upravovat svoje staré CV. Pročítala jsem různé články na internetu, muselo to být bez chybičky. Dalším krokem byl motivační dopis v mateřském a poté v anglickém jazyce. Takže přistoupím k problematice stručně, zřetelně ale přitom zaujmu. Tři odstavce jsou ideál. Jenže emoce a nadšení se vzbouřily proti plánům. Stránka a půl. Když to osekám, bude to dobré. Jenže z toho vyšel kýč. Volím delší formu. Při překladu do angličtiny jsem zjistila, že nemůžu použít identický text, v cizím jazyce to znělo hodně vyumělkovaně. Napíšu proto ještě jednu variantu motivačního dopisu.

Vše napsáno a odesláno, teď jen čekat. Pro velkou pravděpodobnost neúspěchu jsem se ani neobtěžovala zmínit rodičům, že nějaký Erasmus existuje. Nikdo totiž v rodině vysokou školu nestudoval.

Čekám a čekám, a dočkala jsem se v prosinci. A je to tady, bingo! V poště se objevily výsledky. Nedýchám a na nic neklikám. Trvalo mi to celý jeden den, než jsem se odvážila podívat. A pak mi v očích naskočily slzy, které bez jediného vzlyku stékaly pomalu po tváři. Nedostala jsem se, nebo ano? Proč jsou tady dvě tabulky místo jedné, to nemůžou napsat normálně? Tady vidím své jméno, ale tady taky. Hm, to je divné. Možná bych měla zkusit přečíst ten text, co je nad tabulkou. Aha, přijatí studenti na výměnný pobyt. A tady stojí mé jméno. Takže, to znamená, že jsem přijatá? Moment. Ještě jednou, pro jistotu. Ano, je tady mé jméno. A nespletli se? Je to správné datum?

Trvalo mi to asi ještě dalších deset minut, než jsem přesvědčila sama sebe, že by to mohla být pravda.

Sakra, letím do Estonska na 5 měsíců. A přímo do hlavního města, Tallinnu. Budu studovat na tamější univerzitě angličtinu. No mě se to všechno snad zdá. Však tam mají pláž, budu moci mluvit jenom anglicky. Fantazie. Musím to někomu říct!

Jenže komu? Naši nic netuší a volat jim to domu přes telefon je poněkud nepřirozené. Oznámím jim to hezky tváři v tvář.

Pak mi přišla na mysl spolubydlící a kamarádka v jedné osobě. Ještě s vlhkou tváří jsem rozrazila dveře a za chvíli klepala na ty její. Slyšela jsem v uších bušit svoje srdce. Jak se takové věci oznamují?

Začala jsem radostně pištět, když otevřela dveře. Nedokázala jsem v ten moment nic vysvětlit. Chvíle naprosté radosti, kterou nasála i má kamarádka. Objala jsem ji. Po chvíli stupidního poskakování na místě a objímání ze mě přece jen dostala, co se děje.

Zůstala na chvíli zaraženě koukat a potom následovaly gratulace.

Pořád ale zůstávala otázka, jak to oznámit doma. Takové věci neříkám každý den. Chce to nějakou příležitost. Většinou úspěchy říkám ve slavnostním duchu, jako např. na obědě v restauraci či nějaké oslavě. A za chvíli budou Vánoce…

Takže se kamarádka zavázala ústním slibem, že před mojí rodinou ani kamarády nic neřekne. Mí přátelé se to měli zase dozvědět na silvestrovské oslavě.

Bylo to neúnosné a nekonečné čekání. Dusila jsem to v sobě. Den po dni.

Ale plán byl hotový. V knihkupectví jsem si obstarala průvodce Estonskem a zabalila jako vánoční dárek. Den D nastal.

Vánoce 2015 byly hezké, rodiče byli zase ve své klasické sváteční náladě, kdy se před večeři hádali kvůli blbostem. Šlo tu sváteční náladu cítit ve vzduchu. Pořád jsem to měla v hlavě, přehrávala jsem si představu té scény, kdy jim to oznámím.

Ale teď upřímně, iluze byla hodně daleko od pravdy.

Po otevření všech dárků zůstal pod stromečkem pouze jeden jediný. Vyzvala jsem taťku, ať ho otevře. Po roztržení papíru mu v rukou zůstala zelená knížka. "Průvodce, hmmm, a na co mi to jako bude?" zaznělo jeho zamyšlení obývacím pokojem, kde se atmosféra dala jenom krájet.

"Doufám, že mě přijedete navštívit, budu totiž pět měsíců studovat v Tallinnu," můj hlas zněl poněkud nejistě a velmi slabě.

Kdežto otcův hlas spíše začal hřmět: "Cože? To si ze mě děláš srandu?! Mě nějaký Talibán nezajímá, vždyť tě tam zabijí! Nikam nepojedeš, není to bezpečné."

Zatímco jsem s otevřenými ústy zírala na otce a na ten sled událostí, na který moje hlava nebyla připravená, kolem mě proběhla brečící matka a zabouchla za sebou dveře kuchyně. Vše s údivem a zatajeným dechem sledovalo obecenstvo skládající se z mé sestry a třech prarodičů. Vypadali celkem zaraženě, štěstí, že se cukrovím nezadusili.

Rodinné drama ovšem netrvalo věčně. Jak se trochu vzpamatovali z toho šoku, za který jsem asi tak trochu mohla, následovala vlna nadšení.

A tímhle začal můj boj.

Netrpělivě jsem čekala na informativní schůzku, kde jsem se měla dozvědět, jaké kroky musím podstoupit. Bylo to nekonečné čekání. Mezi tou dobou jsem se několikrát koukla na mail, abych se usvědčila o tom, že mě opravdu přijali. Přišlo mi to nereálně a navíc se nic neřešilo.

Ale jednoho dne mail přišel. Sice asi po třech měsících, ale přišel.

Prvním krokem bylo vyplnění Learning Agreementu. Tento dokument je v mé hlavě podepsán stále jako listina smrti, neboť mě to málem stálo všechnu trpělivost. Řekne se snadně, zde vyplňte tuto tabulku předměty, které by, jste měli mít v době výjezdu na domovské univerzitě, a zde vyplňte zas ty předměty, které budete studovat. V čele byla také ještě tabulka, která obsahovala obecné informace o mně, domovské univerzitě a hostící univerzitě. Brnkačka.

Tak milí zlatí, tento kousek papíru jsem přepisovala a přepracovávala čtyřikrát. Vždy jsem předělala informace obsažené ve smlouvě, pak jsem musela zajít za koordinátorem fakulty a potom pro razítko na kancelář zahraničních vztahů. Řekněme, že jsem si připadala v kanceláři koordinátora fakulty jako doma. Ještě jednou tam jít, tak mi možná nabídne i kafé.

Když jsem vyhrála jednu bitvu tohoto nesnadného a nekončícího boje, pustila jsem se do další. Tento kousek papíru vám musí totiž schválit i univerzita, na kterou jedete. Avšak tam měli ještě jinou podobu Learning Agreementu a požadovali po mně, abych vyplnila i ji. A noční můra se opakuje. Avšak tentokrát jsem kávu opět nedostala.

Když byly obě strany spokojené a já naprosto vyčerpaná, přišly další dokumenty. Tallinnská univerzita po mně požadovala potvrzení o úrovni mé angličtiny. Poslali mi prázdný formulář a já jsem s ním měla dojít ke koordinátorovi fakulty. Stačilo nahlásit, že chci podepsat úroveň B2, on tak učinil a bylo hotovo.

Jenže koordinátor špatně rozuměl nebo se přehlédl a podepsal mi úroveň B1. Pozdě jsem si všimla a zpětně jsem si říkala, že to možná bude plus pro mě, protože budu mít čím v Tallinnu příjemně překvapit.

Nebylo na co čekat, byl květen a já obratem zasílala potvrzení do Estonska. A taky mi obratem přišlo, že při dané jazykové úrovni nemohu studovat většinu kurzů, které jsem si zapsala, ať si vyberu jiné kurzy a přepíšu Learning Agreement. A to byla málem má smrt. V tu chvíli jsem vše chtěla vzdát, už jsem neměla šanci to stihnout.

Ale s klidnou hlavou a pocitem, že už nemám co ztratit, napsala jsem své estonské koordinátorce. Celou situaci jsem vysvětlila v pár sesmolených a laciných anglických větách. Ale všichni svatí stáli při mně. Neboť paní koordinátorka projevila nemálo empatie. Stačilo si zaběhnout podepsat úroveň B2 a problém byl zažehnán.

Dalším krokem bylo pojištění na pokrytí léčebných výloh. Ona úžasná kartička skvěle platí u jakéhokoli doktora po celé EU, ale kdybych musela podstoupit v zahraničí nějaký zákrok, pak ho kryje právě toto pojištění. Cena celého tohoto pojištění byla 1337 Kč.

Taky si musíte sestavit rozvrh v portále, zapsat si předměty, které by, jste měli mít na své domovské univerzitě a potom ty, které budete navštěvovat na vyjíždějící univerzitě.

V neposlední řadě musíte kontaktovat profesory, jejichž posluchači byste měli být. Omluvit svojí absenci a otázat se jich, jaké jsou podmínky pro úspěšné dokončení jejích semestru pro vyjíždějící předměty. Většinou se vám protočí oči, když vidíte, co vše si nevymyslí, ale co vám zbývá, pokud chcete uspět...

 

Dort, který jsem obdžela na rozloučenou od hasičů.

P.S. Těm tučňákům se nedivte, je to totiž moje přezdívka ;)