Co člověk může dělat sám v zahraničí?

Čelila jsem dlouho této otázce. Bez rodiny, bez přítele, bez jediného známého. Celý den budete potkávat tváře, které vám nic neříkají, nebudete si mít s kým promluvit. Je to děsivá myšlenka.

Ale zároveň vím, že to tak být ani nemusí. S navazováním vztahů nemám zas takový problém. Chvíli mi trvá, než se v nové společnosti rozkoukám, ale představa toho, že bych neznala vůbec nikoho, byla nesnesitelná.

Proto jsem se rozhodla vzít svůj osud do vlastních rukou. Potřebovala jsem nějaké zázemí. Něco jiného než společnost studentů. Neříkám, že taková společnost je špatná, jen ty lidi pojí stejná idea, všichni jak by šli stejným směrem, k diplomu. Otázkou bylo, zda si budou házet klacky pod nohy nebo táhnout za stejné lano. Moc napjatá atmosféra.

Tak jsem se rozhodla si vytvořit trochu pracovní kolektiv. Když budu mít kam jít, zabavím se na několik hodin denně, tak mi to hned rychleji uteče a přitom budu ve stálém kontaktu s lidmi.

Začala jsem tedy pátrat po internetu. Jako první jsem se dostala k organizaci AIESEC. Je to studentská nezisková organizace, kde studenti hledají pracovní příležitosti pro jiné studenty ze zahraničí. Obstarají ubytování a nějaký ten program. Stáže jsou pak neplacené, nebo když máte štěstí, natrefíte i na ty placené.

Mezinárodní studentská organizace AIESEC

Sjednala jsem si tedy s jednou slečnou schůzku, sídlo měli na VŠB-TU v Ostravě. A když jsem prokličkovala snad milion chodeb (cestou zpět jsem dokonce zabloudila), tak jsem se konečně dostala k jejich kanceláři. Slečna mi hezky představila programy, jak to chodí, co bych dělala, apod. Já ji potom na oplátku vysvětlila, že chci spojit studium se stáží, tak říkala, že asi pro mě nebude mít žádné řešení. Odkázala mě tedy na stránky AIESECU, kde jsou všechny nabídky stáží. Nic vhodného tam ale pro mě nebylo.

Nechala jsem to plavat, zkusím něco jiného, napadlo mě. Tak jsem na to šla z jiného soudku. Dobrovolnictví je strašně chvalitebná a šlechetná věc. Navíc v Estonsku mají velice hezky a zajímavě zpracované programy pro různé studenty. Také vám za práci nabízejí ubytování zdarma, což mě se netýká, neboť už mám ubytování zamluvené. Kontaktovala jsem hned odpovědnou osobu a přišla mi kladná zpráva, že se mě pokusí nějak zapojit, i když jim nebudu moci dát tolik času. Na druhou stranu, nevyžadovala jsem ubytování.

Dobrovolné projekty v Estonsku

A teď k náplni těchto programů. Šlo o to, že bych mohla být přiřazena k nějakému dětskému domovu a stala se jeho součásti. To znamená, dodržovala bych harmonogram s dětmi a pomáhala jim s denními rutinami. Je to něco nepředstavitelného pro Čecha. Proto jsem na pohovor velice zvědavá.

Ale když se mi to v hlavě proleželo, uvědomila jsem si, že budu mít jenom další zkušenosti s dětmi, které už v mém životopise jsou. To znamenalo, že bych opět směřovala ke kariéře učitelky, kterou jsem se nechtěla stát, neboť je to povolání velice obtížné, byť obdivuhodné.

A mé hledání pokračovalo, v tento moment jsem byla už opět unesená svými ambicemi. Našla jsem nabídku stáže v jedné společnosti. To mi hrálo do karet. Napsala jsem e-mail, zaslala jim životopis a především jsem jim vysvětlila, že bych zároveň se stáží studovala. Přišla kladná odpověď a opět si mě pozvali na pohovor.

Ale mezitím mě kontaktovala ještě jedna slečna, tentokrát přímo z Tallinnu. Prý jim napsal někdo z české pobočky AIESECU, že prý hledám stáž a ona mi chce pomoci. Nabízenou pomoc jsem samozřejmě přijala, ta se vždy hodí. Když jsem ji vylíčila celou svou situaci, sama uznala, že to takhle nepůjde. Její další krok mě ale překvapil. Napsala, že bude nábor nových členů AIESECU a jestli budu mít zájem, že mě potom kontaktuje a budu jim pomáhat hledat nějaké pracovní příležitosti. Perfektní, prosím, dejte mi určitě potom vědět, to je hezká příležitost.

Jenže pár dnů na to jsem narazila na Facebooku na inzerát s nabídkou práce. Šlo o pozici asistentky učitelů v mezinárodní škole v Tallinnu. Znělo to super. A především šlo o placenou práci. Mohla bych si takhle vydělat na letenky domů na Vánoce nebo na cestování, říkala jsem si. Na inzerát jsem tedy patřičně odpověděla.

O pár dnů později jsem se dočkala odezvy. Ale ne přes prostřednictví mailu. Tentokrát to byl telefonát. Zaskočilo mě to, koukám na displej telefonu, kde skáče osmimístné telefonní číslo s předčíslím +372. Věděla jsem, že to je estonské číslo, neboť mi Yulia, moje tutorka či buddy, svůj kontakt poslala. Že by něco potřebovala?

V ten moment jsem se zachovala hodně stupidně: "Prosím?" zeptala jsem se hezky česky. "Hello, Nikola Sikorová, is that you?" zazněl hlas poněkud váhavě. Tak jsem ho tedy ubezpečila, že mluví se správnou osobou. Na to se rozmluvil, že jsem odepisovala na inzerát a chtěl se mě jenom zeptat, zda bych se zítra nedostavila na pohovor. Na oplátku jsem mu zase já vysvětlila, že jsem stále v České republice a zrovna teď probíhá tak trochu mezinárodní hovor. Pánovi ale zřejmě na penězích moc nezáleželo. Ještě se mě doptal, kdy dorazím do Tallinnu a pak mi oznámil, že mi ještě potom zavolá.

A jako dalším kontaktem, předčasně navázaným v Estonsku, byli dobrovolní hasiči. Tahle komunita lidí mě opravdu přitahuje. A chtěla jsem samozřejmě přinést i nějaké nové zkušenosti do našeho sboru. Našla jsem si jejich stránky, byly celé v estonštině. Koukala jsem tedy po mailech v kontaktech a házela štítky funkcí u jejich jmen do překladače. Našla jsem tam konzultanta pro nové zájemce. Hned jsem si zkopírovala mail a modlila se, aby osoba uměla anglicky.

Hned obratem přišla kladná odpověď a já si sjednala schůzku s estonskou hasičkou. Nemůžu se dočkat.