Kiek in de Kök

Nevylámejte si zuby při čtení názvu. Nejedná se o žádné místní jídlo, ale o prostou hradní věž. Zaměstnanci se opět snaží dokreslit atmosféru dobovými kostýmy. Vřele vám doporučuji si v přízemí odložit bundu, protože vás čeká několik zahřívacích schodů. 

V jednotlivých patrech této věže najdete vystavené různé předměty z historie Tallinnu. Např. sbírka zbraní, ukázka obleků důstojníků. Nejroztomilejší je pak asi zmenšenina hradních zdí na zemi. Můžete si prohlédnout, jak to vlastně v okolí starého města pořádně vypadá. Unešená jsem byla i ze sbírky klobouků, které si můžete vyzkoušet.

V nejvyšším patře je kavárna, kde Vám nad hlavou tkví obří koule, na které blikají čísla. Opravdu zajímavé, říkáte si v první chvíli. Asi jenom kousek umění. Ale není to tak úplně pravda, jde totiž o hodiny.

V tomto patře se určitě nezapomeňte podívat ze všech oken a výklenků, neboť pohled na město a v dáli se vlnící moře je úžasný.

Když sestupujete dolů, podívejte se i do sklepení, tam je totiž okrouhlá místnost, kde jsou vystavené obrazy. Takže tímto výletem sfouknete hned několik věcí najednou: vyhlídku, kavárnu, muzeum a ještě k tomu uměleckou galerii.

Za historií Estonské republiky

V České republice známe mnoho skanzenů, kde si můžeme zajít a prohlédnout si, jak vypadal život před několika stovkami let. I v Estonsku se můžete vydat na cestu časem, stačí nasednout na městský autobus a dojedete do obrovského areálu plného dřevěných domků, jezírek a parků. Když se podíváte na stránky Open Air Museum of Estonia, pak zde naleznete různé doprovodné programy. My jsme vyrazily zrovna v den trhů s pravým estonským chlebem.

Když jsme procházely kolem všech těch voňavých stánků, prodejci nám nabízeli k ochutnání z chleba, sýrů či čokolády. Byly zde stánky s oblečením, suvenýry či hračkami. A když jsme se všemi těmi barvami a vůněmi protlačily, pak jsme byly opravdu na venkově (uprostřed hlavního města). Mnoho zaměstnanců nosilo prostý venkovský šat a hrála tady kapela, kterou bych přirovnala k české dechovce. Pobíhaly tady volně kozy a návštěvníky tahaly na vozíku koně.

K vidění toho bylo hodně, jedná se o opravdu velký areál. Takže kostel, škola, mlýny, požární stanice či obchod. Navíc se snažili v každém domě mít zaměstnance, který předváděl něco z tradičního řemesla. Ve stáji byli dva pánové, kteří mlátili pšenici. V obchodě dvě paní, které vám mohly prodat nějaký produkt s designem této doby.

Nejvíce se mi líbilo, že jste mohli vejít do jednotlivých domů a vše si prohlédnout. Čekali na nás jednotliví „obyvatelé“ domečků a utlukli nám máslo, které jsme si mohli dát společně s estonským tradičním chlebem. Či napekli placky nebo přichystali škvarkovou pomazánku. Při vstupu dovnitř jste si museli sundat boty nebo nasadit návleky, takže na vás dýchla domácí atmosféra.

V celém areálu se nachází různé druhy domů. Jak ty úplně základní dřevěné s muškáty na oknech, tak potom i z hezky vyhoblovaných prken, kde už jste mohli nalézt rádio a kamennou pec. Nacházeli se zde i exponáty zaměřené na různou tématiku, takže v jednom domečku byla zobrazena svatba a svatební tabule. Figuríny byly oblečeny do svatebních obleků.

Na dvoře jsme narazily na tradiční estonskou houpačku, jeden ze symbolů Estonska. Okamžitě jsme ji musely vyzkoušet.

Když potkáte kata

Když procházíte starým městem Tallinnu, neustále máte na co koukat – na nerovné chodníky a hlavně na tašku, zda Vám někdo něco nekrade. Ale mimo jiné se Vám zde rozprostírá velké množství budov, náměstí, architektury. Dýchá na Vás atmosféra středověku, zaznívá tady hudba z restaurací a všechno to tvoří naprosto lahodnou pastvu pro oči.

Atmosféru se snaží dokreslit i mnoho lidí v dobových oblecích, většinou se pak jedná o zaměstnance místních restaurací, kteří se snaží nalákat turisty na svou předraženou nabídku pokrmů.

Na to všechno už jsem byla po těch týdnech strávených v Estonsku zvyklá. Pak jsem ale potkala katy. To mě zarazilo, nebyl to zrovna chytrý marketingový tah, pokud chtěli někoho nalákat na polední menu. Stáli uprostřed ulice, takže ani nebylo jasné, k jakému podniku patří.

Když jsem však procházela kolem nich, jeden mi pohotově nabídnul letáček. Když jsem informace na přední straně sjela zaujatým pohledem, bylo mi hned jasné, oč jde. Nabízeli totiž návštěvníkům vstup do muzea mučicích nástrojů.

Taková příležitost mě samozřejmě hned zaujala a nadchla zvláště pak, když jsem se nacházela prakticky několik metrů od vstupu do muzea. Vešla jsem masivními dřevěnými dveřmi do starého domu. Schodiště bylo obrovské a šipky s názvem muzea mě naváděly směrem do vyšších pater.

Míjela jsem dveře, za kterými se nejspíše nacházeli obyvatelé domu. Asi to pro ně nebyl moc příjemný pocit, když se někde nad jejich hlavami nacházela sbírka mučicích nástrojů, na kterých trpělo a také zemřelo mnoho lidí.

Už jenom pří výstupu schodů jsem měla v tomto rozlehlém prostoru stísněný pocit. Vše jak by se na mě lepilo. Vešla jsem do muzea, u pokladny na mě čekala paní a hned mi prodala lístek.

Vše bylo pokryté červenou barvou – koberec, ubrusy, závěsy. Stará prkna pod tenkou vrstvou koberce a každým mým krokem zaskřípěla. Záclonou lomcoval průvan a z ulice sem doléhal tlumený zvuk.

Když jsem se dívala na jednotlivé předměty, nebylo to tak strašné. Ale když jsem se začetla, moje fantazie začala fungovat na plné obrátky. Okamžitě mi naskočila husí kůže a stáhlo se mi hrdlo. Byla jsem v místnosti sama. Ale stále jsem měla zvláštní pocit, že mě někdo sleduje a otáčela jsem se přes rameno.

Tohoto pocitu jsem se zbavila, až jak jsem seběhla schody a vyrazila v davu turistů ulicemi starého města. Nechalo to ve mně silný pocit. Historie mnoha lidí na Vás mluví skrze nástroje, které se zde sešly z celé Evropy. Pokud budete mít příležitost něco podobného navštívit, pak jistě neváhejte. I já jsem slabší nátury, ale tahle část historie je blízce spojena s historií Česka. Možná právě nějaký z těchto nástrojů používal náš nejslavnější kat Jan Mydlář.

EmHáDéčkem až do bažin

Možná je to trochu bizardní, dojet autobusem městské hromadné dopravy přímo na místo přírodního úkazu. Bažiny Pääsküüla totiž leží asi jenom půl hodinu od centra Tallinnu, kde nasednete na autobus a vezete se až k přírodním krásám.

Měly jsme s kamarádkou menší komplikace najít začátek trasy, tu sice poznáte jednoduše, ale narazit na ní činí obtíže. Je tady totiž obrovské sídliště, takže zamíříte logicky směrem k lesu, kde jsou jenom prošlapané cestičky, nic zvláštního za čím byste se vydali přes celé město. 

Když ale uvidíte v hustším porostu dřevěnou stezku, máte vyhráno, narazili jste totiž na jeden z vybudovaných chodníků místních bažin. Tras je tady několik, vidíte jezírka, lesy, vřesy. Prostě se jenom kocháte přírodou a neuvěřitelným klidem.

Počkat, vždyť jsme stále v hlavním městě Estonska! I tak Vám tato procházka uskuteční výlet do jiného světa.