Když potkáte kata

Když procházíte starým městem Tallinnu, neustále máte na co koukat – na nerovné chodníky a hlavně na tašku, zda Vám někdo něco nekrade. Ale mimo jiné se Vám zde rozprostírá velké množství budov, náměstí, architektury. Dýchá na Vás atmosféra středověku, zaznívá tady hudba z restaurací a všechno to tvoří naprosto lahodnou pastvu pro oči.

Atmosféru se snaží dokreslit i mnoho lidí v dobových oblecích, většinou se pak jedná o zaměstnance místních restaurací, kteří se snaží nalákat turisty na svou předraženou nabídku pokrmů.

Na to všechno už jsem byla po těch týdnech strávených v Estonsku zvyklá. Pak jsem ale potkala katy. To mě zarazilo, nebyl to zrovna chytrý marketingový tah, pokud chtěli někoho nalákat na polední menu. Stáli uprostřed ulice, takže ani nebylo jasné, k jakému podniku patří.

Když jsem však procházela kolem nich, jeden mi pohotově nabídnul letáček. Když jsem informace na přední straně sjela zaujatým pohledem, bylo mi hned jasné, oč jde. Nabízeli totiž návštěvníkům vstup do muzea mučicích nástrojů.

Taková příležitost mě samozřejmě hned zaujala a nadchla zvláště pak, když jsem se nacházela prakticky několik metrů od vstupu do muzea. Vešla jsem masivními dřevěnými dveřmi do starého domu. Schodiště bylo obrovské a šipky s názvem muzea mě naváděly směrem do vyšších pater.

Míjela jsem dveře, za kterými se nejspíše nacházeli obyvatelé domu. Asi to pro ně nebyl moc příjemný pocit, když se někde nad jejich hlavami nacházela sbírka mučicích nástrojů, na kterých trpělo a také zemřelo mnoho lidí.

Už jenom pří výstupu schodů jsem měla v tomto rozlehlém prostoru stísněný pocit. Vše jak by se na mě lepilo. Vešla jsem do muzea, u pokladny na mě čekala paní a hned mi prodala lístek.

Vše bylo pokryté červenou barvou – koberec, ubrusy, závěsy. Stará prkna pod tenkou vrstvou koberce a každým mým krokem zaskřípěla. Záclonou lomcoval průvan a z ulice sem doléhal tlumený zvuk.

Když jsem se dívala na jednotlivé předměty, nebylo to tak strašné. Ale když jsem se začetla, moje fantazie začala fungovat na plné obrátky. Okamžitě mi naskočila husí kůže a stáhlo se mi hrdlo. Byla jsem v místnosti sama. Ale stále jsem měla zvláštní pocit, že mě někdo sleduje a otáčela jsem se přes rameno.

Tohoto pocitu jsem se zbavila, až jak jsem seběhla schody a vyrazila v davu turistů ulicemi starého města. Nechalo to ve mně silný pocit. Historie mnoha lidí na Vás mluví skrze nástroje, které se zde sešly z celé Evropy. Pokud budete mít příležitost něco podobného navštívit, pak jistě neváhejte. I já jsem slabší nátury, ale tahle část historie je blízce spojena s historií Česka. Možná právě nějaký z těchto nástrojů používal náš nejslavnější kat Jan Mydlář.