Italský večer
Tak jsme jednou s děvčaty-spolubydlícími usoudily, že by bylo dobré se blíže seznámit a určit si pořádkovou službu. A jelikož dvě z nás čtyř byly Italky, pak bylo rozhodnuto, budou se vařit těstoviny.
Ten večer jsme se tedy vydaly na nákup - Češka, Finka a jedna z Italek si to rázovaly do estonského supermarketu. Naše milé Italky se rozhodly, že udělají něco jednoduššího - těstoviny, anglická slanina, tomatová omáčka a samozřejmě sýr. Co mě ale zarazilo, když Emma přihodila do košíku chleba podobající se vece.
"Na co to potřebuješ?" zeptala jsem se. "Vždyť budeme vařit těstoviny," dodala jsem trochu přihlouple.
"No přece na fare la scarpetta!" odpověděla mi.
Zůstaly jsme s Finkou Emmou na sebe hledět, asi jsme nebyly dost dovzdělané, co se italské kultury týče. Ale ještě ten večer jsme se měly dozvědět, co to znamená.
Když jsme se vrátily, čekala na nás i druhá Italka. Emma se pustila do vaření a my jsme si zatím povídaly a dávaly jsme dohromady pořádkovou službu. Udělaly jsme si tabulku a sepsaly vše, co se bude uklízet.
Za chvíli jsme byly hotové a tak též i jídlo. Italky naložily talíře a každé z nás nalily do kalíšku vodu - patřilo to k součásti jídla.
Když jsme dojedly, tak přišel čas na chleba, tím se totiž stírala omáčka z talíře a říkalo se tomu "fare la scarpetta". Což prý v doslovném překladu znamená "udělej si malou botu". Ptaly jsme se proč tomu tak je, ale nevěděly. Prý to možná souvisí s tím, že jak přijdete do domu, tak si otřete boty.
Pak se naše milé Italky rozhodly, že si ještě přidají. Tak jsme kecaly, ony jedly, příjemný večer, naprostá idylka.
Najednou ale začala hulákat siréna. Byl to tak silný a nenadálý zvuk, že jsme se instinktivně přikrčily k zemi a zaspaly si uši. Pak jsme se tedy rozkoukaly a došly jsme k závěru, že bychom měly vyrazit. Popadla jsem mobil, který mi ležel u ruky, klíče, obula boty a čekala na holky u dveří, ať tam nikdo nezůstane.
Byly jsme v nejvyšším, sedmém patře. Takže jako první, co si pamatujete z těchto nouzových situací je, že nemáte používat výtah. Rozeběhly jsme se tedy ze schodů dolů. Srdce mi bušilo jak splašené, pořád jsem hledala očima spolubydlící v té hrstce lidí.
Když jsme doběhly dolů, byl tam pán, který anglicky neumí ani slovo. Je už trochu starší a rázoval si to tam, jak na procházce. Kluci mluvící anglicky se ho vyzvídali, co se děje. Ten na to mávnul jenom rukou, že ať jdeme zpátky, že je vše v pořádku. Tak jsme se tedy obrátily a holky si šly dojíst večeři.
V tom momentu, kdy ze mně opadl adrenalin, uvěnomila jsem si tu groteskní situaci, kdy hrstka mladých lidí stojí kolem staříka. Oblečení v županech, pyžamech, ručníkem či šamponem na hlavě, na nohách papuče.
Takový italský večer...
Ten večer jsme se tedy vydaly na nákup - Češka, Finka a jedna z Italek si to rázovaly do estonského supermarketu. Naše milé Italky se rozhodly, že udělají něco jednoduššího - těstoviny, anglická slanina, tomatová omáčka a samozřejmě sýr. Co mě ale zarazilo, když Emma přihodila do košíku chleba podobající se vece.
"Na co to potřebuješ?" zeptala jsem se. "Vždyť budeme vařit těstoviny," dodala jsem trochu přihlouple.
"No přece na fare la scarpetta!" odpověděla mi.
Zůstaly jsme s Finkou Emmou na sebe hledět, asi jsme nebyly dost dovzdělané, co se italské kultury týče. Ale ještě ten večer jsme se měly dozvědět, co to znamená.
Když jsme se vrátily, čekala na nás i druhá Italka. Emma se pustila do vaření a my jsme si zatím povídaly a dávaly jsme dohromady pořádkovou službu. Udělaly jsme si tabulku a sepsaly vše, co se bude uklízet.
Za chvíli jsme byly hotové a tak též i jídlo. Italky naložily talíře a každé z nás nalily do kalíšku vodu - patřilo to k součásti jídla.
Když jsme dojedly, tak přišel čas na chleba, tím se totiž stírala omáčka z talíře a říkalo se tomu "fare la scarpetta". Což prý v doslovném překladu znamená "udělej si malou botu". Ptaly jsme se proč tomu tak je, ale nevěděly. Prý to možná souvisí s tím, že jak přijdete do domu, tak si otřete boty.
Pak se naše milé Italky rozhodly, že si ještě přidají. Tak jsme kecaly, ony jedly, příjemný večer, naprostá idylka.
Najednou ale začala hulákat siréna. Byl to tak silný a nenadálý zvuk, že jsme se instinktivně přikrčily k zemi a zaspaly si uši. Pak jsme se tedy rozkoukaly a došly jsme k závěru, že bychom měly vyrazit. Popadla jsem mobil, který mi ležel u ruky, klíče, obula boty a čekala na holky u dveří, ať tam nikdo nezůstane.
Byly jsme v nejvyšším, sedmém patře. Takže jako první, co si pamatujete z těchto nouzových situací je, že nemáte používat výtah. Rozeběhly jsme se tedy ze schodů dolů. Srdce mi bušilo jak splašené, pořád jsem hledala očima spolubydlící v té hrstce lidí.
Když jsme doběhly dolů, byl tam pán, který anglicky neumí ani slovo. Je už trochu starší a rázoval si to tam, jak na procházce. Kluci mluvící anglicky se ho vyzvídali, co se děje. Ten na to mávnul jenom rukou, že ať jdeme zpátky, že je vše v pořádku. Tak jsme se tedy obrátily a holky si šly dojíst večeři.
V tom momentu, kdy ze mně opadl adrenalin, uvěnomila jsem si tu groteskní situaci, kdy hrstka mladých lidí stojí kolem staříka. Oblečení v županech, pyžamech, ručníkem či šamponem na hlavě, na nohách papuče.
Takový italský večer...
Žádné komentáře:
Okomentovat